Mladá, usměvavá a energická Kateřina Valentová má pečlivou a sebekritickou povahu, potřebuje, aby bylo všechno perfektní jako dobře namazaný stroj, tedy stejně tak jako ve svářečské dílně. Jakmile z Kateřiny odpadla počáteční nervozita, odtajnila nám, jaké je to být ve dvaceti čtyřech letech svářečkou a ženou, která se nebojí pracovat s muži jako se sobě rovnými.
Jak se taková mladá žena dostane k tomu být svářečkou?
Tuto práci jsem našla na inzerátu v novinách, hned jsem poslala životopis. Asi za týden mi volali. V případě zájmu mě čekal měsíc svářečského kurzu. Neměla jsem v oboru vůbec žádné zkušenosti, a proto jsem se nejvíc bála toho, že nebudu mít mezi ostatními šanci.
Jak vypadá takový kurz sváření?
Kurz se dělil na sváření a technologii. Každé dva dny jsme dělali něco jiného, a když to někomu nešlo, tak jsme se zase vrátili zpět, aby se to naučil. Byla tam perfektní spolupráce. Kurz absolvovalo 13 lidí a já tam byla jediná žena.
Jak na vás ostatní účastníci – muži na kurzu jako na jedinou ženu koukali?
Jak na kurzu, tak i v Kasper Kovo jsem se bála negativních reakcí a ani na jednom pracovišti jsem se s tím nesetkala, neříkám, že někdo neměl pochybnosti, zda to zvládnu, přeci jen jsem neměla žádné zkušenosti, ale přijali mě perfektně.
Jak se na sváření dívají třeba vaše kamarádky? Nechtěly by to také zkusit?
Moje kamarádky by do toho určitě nešly. Vadila by jim špína, která k tomu patří. Taky hluk, když se brousí, a také to tam upřímně moc nevoní… Výpary ze svářeček nebo z broušení… Mně špína ani hluk nevadí, já to beru jako poctivou profesi. V tom překážku nevidím.
Nebála jste se sváření jako oboru, jenž může být náročný a nebezpečný?
Já jsem si tohle nepřipouštěla. Přiznávám, že práce je někdy celkem fyzicky náročná. Sama dělám spíše lehčí práce, například svářím sedačky do autobusů, držáky a podobné věci.
Čím jste chtěla být jako malá?
Moc jsem si přála být architektka, jednu dobu dokonce archeoložka. A taky si vzpomínám, že když jsem se koukala na televizi, tak jsem toužila být Xenou. Bojovnicí.
A později na škole? Přitahovaly vás mužské obory už tehdy?
Já jsem se vyučila kuchařkou, ale moc mě to nechytlo. Zkraje se mi to líbilo, protože moje babička výborně vaří. Jenže mě to tak dobře jako jí prostě nešlo, takže mě to brzy pustilo. Další problém byl navíc při hledání práce. Nechtělo se mi ze začátku mýt nádobí, loupat zeleninu a čekat, až bych se dopracovala k vaření. S dokončenou školou a maturitou jsem chtěla něco víc.
Baví vás vaše práce, měnila byste?
U pana Kaspera pracuji rok a měsíc a práce mě baví jako první den nástupu do zaměstnání. Opravdu tu jsem moc spokojená. Není lehké dnes sehnat dobrou práci u dobrého zaměstnavatele.
