15. září 2014
Ostrov s vůní hřebíčku, jehož pláže s bílým pískem lemované palmovými háji omývají vlny teplého Indického oceánu, procestovala Veronika Pešková.
1 / 2

Vystupuju z lodi a hned jak šlápnu do zanzibarského písku, všimnu si informačního stánku pro turisty. Zdejší vláda totiž platí vlastní zaměstnance, aby se o turisty postarali, než by je nechala na pospas předraženým nabídkám podnikavců. Ubytuji se v hotelu ve Stone Townu, městě postaveném z bílého korálového kamene, jehož malebné domy ozdobené masivními dřevěnými dveřmi s vyřezávanými motivy v roce 2000 zapsali na seznam světového dědictví UNESCO.

Srdečná svahilština
Místní obyvatelé jsou velmi přátelští. Typický pozdrav „jambo“ (ahoj) a „hakuna matata“ znamená, že si mám pobyt na ostrově hezky a v klidu užít. Když jsem se na trhu anglicky zeptala asi sedmdesátileté stařenky na cenu sušené ryby, kterou jsem od ní chtěla koupit, prodavačka se začala ve svahilštině zlobit. Myslím, že říkala něco ve smyslu: „Neumíš–li se zeptat po našem, tak sem nelez!“ Vedle sedící paní jí ale můj dotaz rychle přeložila, a když jsme uzavřely obchod a já poděkovala svahilsky, stařenka roztáhla ústa do širokého úsměvu a dlouze mi mávala na rozloučenou. Chci z ostrova vidět co nejvíc, proto si půjčuju motorku a během dvou dnů projíždím po širokých a pohodlných silnicích severní a východní část ostrova. Objevuju nekonečně dlouhé opuštěné pláže s jemným bílým pískem a hned zjišťuju, proč jsou prázdné. Panují tu totiž extrémně velké odlivy, takže pokud máte strach vzdálit se i několik stovek metrů od břehu, nezaplavete si.

U stolu s místními
Na jedné pláži mě odchytí kluk a neodbytně mi nabízí tříchodové menu z místních specialit v restauraci s výhledem na moře. S dobrým pocitem, že jsem cenu usmlouvala na třetinu původní částky, ho následuju. Končím v chýši, kde obědvají místní. Majitelka ledabyle stírá ze stolu zbytky masa, odhání mouchy a přede mě pokládá talíř s porcí rýže a vařených fazolí, misku omáčky s masem a nakrájené mango. Je to výborné! Po návratu z dobrodružné okružní jízdy prozkoumávám okolí hotelu. Při toulkách narazím na velké tržiště. Každý podvečer tu lidé rozkládají dřevěné stolky, připravují nízké židle a nádobí. Oheň hoří pod velkými hliníkovými konvicemi plnými mléka nebo čaje, pod grily s rybami či kukuřičnými klasy. Od prvního dne jím u stánku jednoho černošského chlapce. Servíruje placky, které chutnají jako slané palačinky. K nim nalévá slazené horké mléko nebo kořeněný čaj s mlékem.

1 / 2