7. září 2014
On se cítí dost zralý a už by rád předal své geny dál. Ona se zdráhá a dítě se snaží ještě odložit. Existuje kompromis?
1 / 2

Potřeba rozmnožit se a předat své geny dál je ale naprosto přirozená pro obě pohlaví. „V minulosti, kdy ženy a muži neměli stejné možnosti (ani stejná práva), to bývaly skutečně častěji ženy, kdo naléhal s pořízením dítěte, případně kdo s tímto nápadem přišel o něco dříve,“ říká socioložka Věra Slavětínská. „V současné době není rodina s dětmi jediným cílem, jaký moderní žena má, nýbrž pouze jedním z cílů. Těmi dalšími jsou kariéra a seberealizace, a tak mladé ženy založení rodiny v porovnání se svými matkami a babičkami posouvají. Především jsou to pak ženy s vyšším vzděláním.“

Ačkoli narození dítěte zasáhne všechny členy rodiny, tedy i muže a nikoli pouze ženy, přesto žena všechny změny s tím související pocítí více. Devět měsíců je těhotná, pak přijdou mateřské povinnosti, ve kterých je nenahraditelná. Z toho důvodu se snaží stále více žen nejprve něčeho dosáhnout v kariéře nebo si splnit své sny například v oblasti cestování či dalšího vzdělávání a teprve pak se plně soustředit na rodinu, případně rozběhnutou kariéru a rodinu nějak skloubit ke spokojenosti všech.

A právě proto se více a více žen dostává do situace, kdy za mini přijde jejich partner a oznámí jim: „Miláčku, už nechci čekat. Chci dítě a rodinu teď. Ne za deset let.“

Nepřijatelné vydírání
„Vždyť si toho nemusíš tolik brát,“ opakuje čtyřiatřicetiletá Marie s ironií v hlase. „Přesně to jsem před dvěma roky slyšela, když mi můj o tři roky starší manžel oznámil, že už by rád byl otcem. Když jsem se mu pokusila nastínit, co všechno to bude obnášet, prohlásil, že když to zvládli jiní, tak nám se to podaří také. Ani na vteřinu ho ale nenapadlo, že by si toho mohl brát míň on.

Ne, jeho plánem bylo, že zvolním já a budu vytvářet rodinné prostředí, jaké on si představuje, že je správné. Ale já jsem ještě nechtěla zvolnit. V práci se mi velmi dobře dařilo a já neměla v úmyslu se jí vzdát dřív, než si pozici neupevním natolik, aby ji pak narození miminka nijak neohrozilo a abych mohla pokračovat dál v tom, co mě baví.

Stačily mi dva tři roky, ale jemu se to ani trochu nelíbilo. Zcela jasně mi naznačil, že když budu na odkladu trvat a pak se nám počít dítě nepodaří, on si ho zařídí někde jinde a s někým jiným. Doslova pronesl větu: ‚Ty teď nebereš ohledy na mě, pak je nebudu brát já na tebe.‘

Považovala jsem to za nepřijatelné vydírání. Ale pak jsem o tom uvažovala a připustila, že v něčem má pravdu. Jako žena jsem výrazně limitována věkem, a když budu dítě odkládat moc dlouho, naše šance se skutečně mohou snižovat dost výrazně. Nakonec jsme se dohodli na kompromisu a odložili plány na rodinu pouze o rok. Momentálně se pořád snažíme a doufáme, že to vyjde.“

1 / 2