23. srpna 2014
Bít, či nebít? Na rozdíl od Hamleta se neptáme po smyslu lidské existence, ale zda je přípustné vztáhnout na své dítě ruku.
1 / 2

Někdy vážně, někdy s úsměvem říkají někteří rodiče svým dětem, když je trestají za svůj prohřešek: „Škoda každé rány, která padne vedle.“ Další častá výhrůžka zní: „Nech toho, nebo ti ubalím takovou, až se ti hlava otočí.“

Anebo: „Zmaluju ti zadek, že si na něj týden nesedneš…“ Zní to dost hrozně. I kdyby nakonec rodiče své výhrůžky o zmalovaných zadnicích a otočené hlavě nesplnili, už jenom samotné řeči tohoto typu jsou na pováženou. Fyzické násilí – systematické i nesystematické – pak přípustné naprosto není. Stejně tak psychické. Kruté a nepřiměřené zacházení s dětmi či svěřenými osobami je trestné a podléhá oznamovací povinnosti. Nediskutujeme ani o bití koženým opaskem nebo vařečkou na holou.

Trestání tohoto typu by si dnes žádný rodič neměl dovolit. Řeč je o tělesných trestech jako výprask, bití pravítkem přes ruku, klečení v koutě, ale také odmítnutí večeře. Přestože se naprostá většina odborníků na výchovu a dětskou psychiku staví proti tomu, aby tělesné tresty převažovaly a aby se staly jedinou výchovnou metodou, opakované zkušenosti s nimi – od facky po bití nějakým předmětem – mají oficiálně přes dvě třetiny dětí.

Zatímco například ve Švédsku jsou tělesné tresty ze strany rodičů zakázány úplně, u nás jsou společností akceptovány. Ve škole se tělesné tresty nesmějí používat ani u nás, ale přesto najdeme dost učitelů, kteří přiznávají, že žáky občas pořádně vykrákají za ucho nebo jim dají záhlavec, a rodičů, kterým to nejen nevadí, ale sami zastávají názor, že lepší jedna za ucho než žákovská plná poznámek.

1 / 2