24. srpna 2014
Chtěla byste začít cvičit, vyrazit na stáž nebo si najít lepší práci. Jenže… Jak zatípnete výmluvy a začnete si žít podle svého, ví Michaela Klevisová.
1 / 2

Vždycky když si chcete zaběhat, navalí se na vás hromada úkolů, dostanete migrénu nebo se venku zkazí počasí. Nemůžete odjet do ciziny, protože kamarádka/bratr/máma/kocour vás tady potřebuje. Abyste měla líp placenou práci, musela byste si nejdřív koupit auto na dojíždění, a na to nemáte. Takže nakonec nepodniknete nic. Co vás k tomu vede?

Pryč od stresu
Většinou se vyhýbáme, abychom prožívali méně úzkosti. Máme strach ze selhání, neúspěchu, pocitů viny nebo studu. „Vyhýbavé chování je vlastně obranný mechanismus. Člověk přirozeně usiluje o to, aby se cítil komfortně a žil bez napětí. Obranný mechanismus sice situaci, která vás stresuje, nevyřeší, ale změní způsob, jakým ji vnímáte nebo jak o ní přemýšlíte,“ vysvětluje pražská psychoterapeutka Barbora Tóth. Je dokonce do jisté míry žádoucí vyhýbat se situacím, v nichž zažíváte úzkost, strach a nelibost.

„Jenže když to s uhýbavým chováním přeháníte, zužuje se vám pole možností. Pak třeba ani nedorazíte na pohovor, protože si myslíte, že byste ho nevyhrála, nebo nejedete na zahraniční stáž, protože se stydíte mluvit anglicky.“ V téhle fázi se snažíte pro své chování najít důvod, za nějž se můžete schovat. A nastupují výmluvy: „Nestihla jsem to, zaspala jsem, udělalo se mi špatně, nemůžu, nemám dost peněz, jsem smolařka…“

Nejčastěji lidé kličkují před důležitými životními výhybkami. Co když uděláte chybu? „Máme přirozenou averzi vůči ztrátě. A na to, co ztratíme, často klademe větší důraz než na to, co lze získat,“ vysvětluje Monika Nevolová, autorka knihy Bez výmluv! (Grada). A tak raději zůstáváme, kde jsme. Jasně, je to pohodlné, ale kdo myslíte, že za vás váš život změní k lepšímu?

1 / 2