17. srpna 2014
Mnohé ženy se rozmnožovat nechtějí. Ani teď. Ani jindy. Některé pak později svého rozhodnutí litují. Mluvili jsme se dvěma takovými...
1 / 2

Nyní už devětatřicetiletá advokátka Zuzana si ze svého dětství pamatuje, že kočárek s panenkou nikdy nevozila. A netouží po tom ani teď. „Že se nikdy nechci stát matkou, jsem si potvrdila, když se mé sestře narodil syn. Tenkrát mi bylo šestnáct a bydleli jsme všichni v domě rodičů. ‚Počkej, však ono to na tebe přijde,‘ říkali blahosklonně příbuzní. Nepřišlo. Vystudovala jsem a nastoupila hned po právech jako koncipientka ve větší advokátní kanceláři. Bavilo mě to. Muži se v mém životě porůznu střídali, ale na pořádný vztah nebyl čas. Ani po třicítce se žádná touha po dítěti neozvala, zato přibylo otázek typu:

‚Zuzanko, kdy se vdáš a budeš mít miminko?‘ Podle mě je to hodně intimní otázka, ale zachází se s ní jako s houskou na krámě. Ať se do svého nitra dívám sebepozorněji, nenacházím u sebe žádný důvod porodit dítě. Netoužím po předání a zhmotnění své DNA. Hodně mých kamarádek mi prozradilo, že až po narození dítěte měly pocit, že jsou kompletní, že jim život doopravdy dává smysl. Možná. Mně ale můj život dává smysl i bez dětí!

Mám smysluplnou práci v oblasti mezinárodního práva, která mě baví, dělá mi radost, kauzy, které se mi nelíbí, nemusím brát, protože nepotřebuji živit celou rodinu, jen sama sebe. Přispívám i různým světovým neziskovým organizacím. Cvičím jógu, studuji čínskou medicínu. Třeba se jednoho dne stane, že své znalosti uplatním mezi lidmi, kteří jsou nemocní… Nemám tedy pocit sobeckosti a neužitečnosti. Moje energie teče jinými, ne rodinnými kanály.

Ostatně vždycky tu byli dobrovolně bezdětní. Jeptišky, mniši, staré panny. Pokud se zamyslíte nad současným stavem světa, zjistíte, že se rodí fůra prcků. A tahle už beztak zdevastovaná planeta nepotřebuje nutně další jedince…“

1 / 2