Můžete si jako malá holka snít sen o princi na bílém koni, který k vám přijede a spolu pak budete vychovávat kupu krásných dětí a žít blaženě, dokud nezemřete. Jenže pohádky se šťastnými konci sice existují, ale vesměs nejsou psané podle skutečného příběhu. Život si většinou jde jinou cestou, a tak potkáte muže – už to není ten princ –, do kterého se zamilujete a v bláhovém opojení tohoto citu se vám znenadání narodí miminko. Přejdou měsíce a roky a váš vztah začne být „nijaký“.
To znamená ani vysloveně špatný, ani výborný. A tak se po vzájemné dohodě či po nepříjemném rozvodu u soudu rozejdete. Začnete se tedy poohlížet dál. Muži by kolem vás byli, jen vsadit na správnou kartu. Chvíli váháte a pak sáhnete po tom, který vyhlížel nejlépe. Teď už však nejen jako váš muž, ale i „otec“ vašeho dítěte...
Ale také může být všechno jinak. Nesníte si žádný sen o velké lásce na věky věků. Chcete zkoušet, prožívat, experimentovat a nevázat se na žádného muže. A bez ohledu na to se obklopit dětmi, ty jsou totiž ve vašem životě prioritou. To jsou dva životní přístupy. Osudy dvou žen, které štěstí hledají podle svého...
Co manžel, to dítě
Byla jednou jedna dnes už pětatřicetiletá kurátorka jedné soukromé galerie nedaleko Prahy. Jmenovala se Hana. Čtyřikrát se vdala, zatím jen třikrát se rozvedla a čeká své čtvrté dítě. „Kdybych se na svůj život podívala očima někoho cizího, člověka, který mě vůbec nezná, asi bych si připadala jako blázen. Poprvé jsem se vdávala v pětadvaceti a každé mé manželství trvalo průměrně dva a půl roku. Asi se divíte, že mě to ještě baví,“ povzdychne si Hana.
Ano, je to tak. A z každého manželství se narodilo jedno dítě. Prý aby jejímu stávajícímu nebylo líto, že se musí starat jen o děti z jejích předchozích vztahů. „Tak mi to přišlo celkem fér. Každému manželovi jsem dala jedno dítě. Abych pravdu řekla, začínám ale doufat, že tohle manželství bude to poslední. Popáté bych vskutku rodit už nechtěla.“