20. května 2014
Jste úspěšná a práce vás baví i naplňuje, jenom je to už deset let pořád dokola, což podle odborníků není dobře. Máte zvednout kotvy, či setrvat v dlouhém svazku, doporučením navzdory?
1 / 3

Za zlomový moment považuji zmiňovanou výpověď v rádiu. Tou jsem si vyřešila moje stále častěji se opakující otázky: Proč ještě? Do kdy? A kam vlastně?“ odpověděla mi slovenská moderátorka Adela Banášová nedávno na otázku, co zásadního se u ní změnilo v roce 2013. Banášová dala po patnácti letech výpověď v rádiu, o němž řadu let tvrdila, že je její srdeční záležitost. Nebyla nespokojená, jen… ty otázky! Možná zažíváte něco podobného. Proti firmě, v níž pracujete, nemůžete říct půl slova a vaše profese i vše s ní spojené vám většinou dělají radost. Jenže proč, do kdy a kam vlastně, taky nevíte. V médiích pak čtete, že v 21. století je doslova nutnost změnit práci každých pět let, a pochybnosti jsou tady: Mám, či nemám?

Ještě před dvaceti lety platilo, že čím déle zaměstnanec zůstával v jedné firmě, tím víc byl ceněn. Pak přišlo období, kdy personalisté dávali přednost lidem, kteří za svou kariéru nasbírali maximum zkušeností. Dnes se preferuje zlatá střední cesta – nebýt v jedné firmě déle než deset let a méně než rok. Ačkoliv se vám tyto rady mohou zdát jako plané řeči, podněcují v člověku pochybnosti a tlačí ho do změn. Je to jako s partnerskými vztahy nebo se sexem. Čím víc se o nich píše, tím víc jste na vážkách, jak to máte vy. Je to u vás správně nebo úplně špatně? A když si poté od několika ‚odborníků‘ přečtete názor, že člověk přece není monogamní, a tudíž nemůže celý život vydržet s jedním partnerem, máte alibi toho svého při nejbližší hádce vyměnit.

„Vztah k práci je hodně podobný tomu milostnému. První dva roky nabuzení, do šesti, sedmi let se vytváří pevné pouto, ale za cenu toho, že vyprchá zaujetí, a pak už je to jen stereotyp. Proto se doporučuje měnit partnera i práci zhruba po sedmi letech,“ říká brněnská psycholožka práce Zdeňka Židková a dodává jedno důležité jenže: „Stejně, jako je možné vydržet celý život s jedním člověkem, není nic degradujícího na tom, vydržet v jedné práci. Ostatně, sama jsem toho v obou směrech důkazem. Na každé životní křižovatce člověka čeká rozhodnutí a každý si to zařídí podle svého. Mediální masáže sdělují jen to, co je módní, tedy pomíjivé. A to by nás nemělo hnát do rozhodnutí, která nám nejsou vlastní.“

1 / 3