19. května 2014
Naše křestní jméno slýcháme často. Tak bychom ho měli mít rádi... Možná máte pocit, že se rodiče při výběru vašeho jména jen svezli na módní vlně, nebo naopak kreativity projevili až moc. Ať chceme, či ne, jméno nás ovlivňuje.
1 / 3

Jmenuji se Václava. Své jméno vnímám jako exotické, ale zároveň typicky české. Teď jsem s ním spokojená, ale ne vždy tomu tak bylo. Hlavně jako dítě mě mrzelo, že nejsem v kalendáři, a také jsem nechtěla vyčnívat. Na rozdíl od spolužaček se jménem Jana nebo Petra, kterých bylo několik i v jedné třídě, jsem byla jediná Václava ve škole. Raději jsem si proto říkala Vendula.

Postupem času mě tyhle záchvaty averze vůči vlastnímu jménu naštěstí přešly a teď poznávám hlavně jeho výhody. Je lehce zapamatovatelné, v pracovním kolektivu nepotřebují dodávat příjmení, protože se jménem Václava jsem jenom jedna, a mé jméno také často slouží jako začátek neformální konverzace. Ještě vám ale dlužím odpověď, proč mě moji rodiče takhle pojmenovali. Je to zcela jednoduché. U nás v rodině se tohle jméno dědí. Máme tam osm generací Václavů, a tak když jsem se narodila jako druhá dcera v pořadí, volba byla zkrátka jasná.

Jak mu budete říkat, maminko?
Motivace rodičů pojmenovat dítě konkrétním jménem je různá. Rodinné klany, kde se dcera, matka i babička jmenuje například Jitka a vnuk, otec i děda pro změnu Pavel, mohou být pro někoho jasným důkazem nedostatku fantazie, pro jiného je to naopak hezké dodržování rodinné tradice. Důvody pro výběr jména bývají někdy i úsměvné… Například mou kamarádku okouzlilo jméno Adolf. Narazila ale na problém. Její maminka pracovala jako dlouholetá mluvčí Svazu bojovníků za svobodu. A za vnoučka Adolfa by si od pamětníků nacistické okupace aplaus asi nevysloužila, nehledě na to, jak by své jméno vnímal sám vnuk. Kamarádka udělala kompromis a syna pojmenovala Adalbert. Ve výsledku mu stejně říká Áda.

Univerzální rada, jaké jméno vybrat, aby upoutalo pozornost, ale zároveň nevyčnívalo příliš a člověku v očích jeho okolí víc neublížilo než pomohlo, neexistuje. Pár obecných doporučení ale funguje. Důležitou roli přitom hraje souznění vybraného křestního jména s příjmením. Jméno by nemělo být příliš krátké, abychom si vůbec stihli všimnout, že dotyčný už ho vyslovil. Příkladem je Jan Vlk. Neznělo by lépe třeba Stanislav Vlk? Jméno by také nemělo být naopak příliš dlouhé, to platí hlavně u ženských jmen, aby si, s nadsázkou řečeno, někdo při našem představování neodešel uvařit kávu. Takovým příkladem je Anastázie Prokopovičová.

U jména bychom také neměli mít problém ho vyslovit, například jako jména Zdeněk Koudelka nebo Vladimír Leraus. A šťastné není ani jméno, u kterého nevíte, které je křestní a které příjmení, třeba Pavel Petr. Rodiče by také měli dobře zvážit křestní jméno v kombinaci s příjmením, které odkazuje na konkrétní věc nebo činnost. Užitá jména Běla Černá nebo Jitřenka Vychodilová asi jejich nositelkám způsobila nejednu vtipnou situaci.

1 / 3