Před pár lety se internetem jako senzace prohnala přednáška Kena Robinsona s názvem Školy ničí kreativitu. Pokud jste ji neslyšela, rozhodně za slyšení stojí. Provokující název této přednášky by asi nepřekvapil, kdyby pocházel od anarchisty nebo nezkrotitelného umělce, ale Ken Robinson není ani jedno, ani druhé. V oboru vzdělávání pracuje mnoho let a nemá rozvratné tendence. Fakt, že jeho přednášku vidělo a slyšelo dvacet pět milionů lidí však naznačuje, že to, co tvrdí, má opodstatnění a vzbuzuje to celou řadu dalších velmi důležitých otázek. Opravdu školy ničí kreativitu? Budou se za pár let jednotlivé školy od sebe zásadně lišit, nebo budou stejně uniformní jako dnes? Poroste trend domácího vzdělávání? A budou školy vůbec ještě existovat?
Kreativita vyrušuje
Zkuste se teď vrátit pocitově do svých školních let. Nemusíte si vybavovat žádné konkrétní vzpomínky, stačí se jen vrátit do nálady, která ve vás v době školního vyučování převažovala. Pokud patříte k normálním devadesáti procentům české populace, rozlehla se teď ve vás nejspíš nuda a neschopnost vzpomenout si na cokoli zásadního. Jen hodiny a hodiny, které si nepamatujete. A to je dost smutné, protože jen na základní škole jste hrubým odhadem strávila osm tisíc hodin svého života. Osm tisíc téměř zapomenutých hodin. Střední škola znamená dalších přibližně 4500 hodin, ze kterých většina toho, co jste během nich slyšela, zůstalo ve vašem každodenním životě nevyužito.
Nemyslete si však, že děti jsou jedinou obětí školní nudy. Učitelé cítí to samé – nechte si někdy vyprávět o tom, co se řeší (a neřeší) ve sborovnách a kabinetech a jak se při vyučovacích hodinách cítí učitelé „vypnutí“, aby to vůbec přežili. Jednou z prvních věcí, kterou se děti ve škole naučí, je, že za chyby se platí. Řešení je jen jedno správné a čím dál se od něj student vzdálí, tím horší známku dostane. Přitom na známkování samotném jako určitém způsobu reflexe nemusí být samo o sobě nic špatného. Pokud by však učitel měl snahu a sílu studentův výkon SKUTEČNĚ posoudit a ne ho jen porovnat s výsledkem zadaným v osnovách.
Dokonce i nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman se svěřil, že se po mnoha letech učení přistihl, jak známkuje žáky na automatického pilota – kdo dostal jedničku jednou, dostal ji téměř samozřejmě i příště. Proto začal Kahneman hodnotit práce studentů naslepo a zjistil zajímavý poznatek – téměř všichni žáci podávají zcela nekonzistentní výkon! Většina žáků měla jednou jedničku, příště například trojku apod. Kolísavé výkony jsou zcela běžné a nemusí znamenat žádnou tragédii. Ken Robinson naopak tvrdí, že veškerá kreativita pochází z naší ochoty chybovat. Jenže tuto ochotu v nás škola úspěšně zadusí. Přitom celá příroda funguje přesně obráceně: i příroda je kreativní a estetická, až když povolí selekční tlak. Motýlí křídla a poupata květin vzniknou, až organismus nemusí bojovat o přežití.
