Opičí láska – a berte ten k opicím pejorativní termím s nadhledem, protože ony se chovají ke svým mláďatům spíš citlivě a hezky, i když starostlivě – by mohla být definována jako láska, která je příliš protektivní. Nedopřává dítěti svobodu v pravém slova smyslu, nedopřává mu možnost se zdravě psychicky vyvíjet, poznat pestrost okolních dějů, poznat i negativní stránku světa, a ochuzuje ho tak o zkušenosti, které by mu přinesly plný emoční rozvoj. Opičí láskou však může být i ta láska, která nedává hranice žádné, a dítě je najednou ve světě ztraceno. Opičí láska miluje jen zdánlivě, ve svých projevech je místy podobná lásce, ale v základu bývá spíš majetnická, plná strachu, manipulativní a sobecká.
Příklad první
Aneta je liberálka. Má desetiletého syna Tima. Protože si sama zažila na vlastní kůži odpornost toho, když musela ve školce i doma sedět nad talířem s jídlem, dokud všechno povinně nesnědla, věděla, že tohle synovi nikdy neudělá: „Dítě přece ví nejlíp, co mu svědčí. Tělo si řekne!“ hlásala na písku, když se ostatní maminky různými triky a často i mírným nátlakem snažily dostat do svých ratolestí nakrájenou mrkvičku nebo přesnídávku. Tim si tedy řekl. Tu o čokoládu, tu o piškoty, pak zase dlouho nejedl nic, pak snědl suchou housku, a když měli štěstí, sem tam si pochutnal na špagetách s kečupem, na párku, nebo smažených bramborech. Zapíjel to přeslazeným Kubíkem nebo Jupíkem...
Dnes je mu devět. Je sice stejně velký, jako jeho spolužáci, ale zuby má v dost dezolátním stavu. Je často bez energie, unavený. Trochu chudokrevný. Když mu nedávno po dlouhé tříměsíční nemoci zjistili alergii na většinu potravin, ukázalo se, že tělo, chystající se pomalu ale jistě na obří energetický výdej, kterým bude puberta, dává jasné signály, že energie prostě v těle není. Dostal od lékaře doporučenou „novou“ dietu – ze sladkostí, bílých rohlíků, párků a okrajů z pizzy tělo totiž vyroste, ale živin se mu dostane pomálu.
Názor psycholožky MUDr. Veroniky Machové: „Předpokládám, že Aneta není egocentrik ani blázen, takže když se dostali do fáze, kdy je vážně ohroženo zdraví dítěte, měla by se umět podívat na své chyby. Ve smyslu ‚Lepší pozdě, ale přece‘ by měla Tima do jídla přece jen nutit. V ordinaci jsem měla obdobný případ, který vyústil v kompromis, kdy v jídelníčku vynechali potraviny, které dceři opravdu nechutnali, ale většinu z těch doporučených lékařkou do každodne zařadili – maminka použila drobné triky, místy i drobné úplatky (‚Dobrá, dostaneš kousek čokolády, ale až sníš všechnu polévku.‘)… To, jak se maminka k dítěti odmala chovala, přestože udělala spoustu chyb (ale kdo z nás je ve výchově nedělá, že?), vyvolalo důvěru její dcery natolik, že jí nakonec řekla: ‚Mami, ta mrkev je fakt megahnusná, ale já ji sním. Kvůli tobě, abys byla v klidu, že už budu zdravá.‘ Což je od desetiletého dítěte hezké. Věřím, že se něco podobného podaří i v Timově případě.“
