15. ledna 2014
Realita ukazuje, že naše představa o dětském světě na školách je dost naivní. Aneb z andělů se brzy stávají démoni a my o tom ani netušíme...
1 / 3

Naše děti jsou stále drzejší a agresivnější. Jsou jedno k druhému vulgární, zlé, učitelé nevědí, co s tím. Dokazuje to výzkum Univerzity Karlovy, který zpracovala Dana Moree z Fakulty humanitních studií. Ta vidí velkou vinu na rodičích, protože prý nevíme, k čemu děti vlastně vést. Na vlnách transformace po roce 1989 se změnily hodnoty. „Rodiče nemají čas, a tím pádem nejsou úplně důslední ve výchově, na tom se ostatně shodují učitelé a dokonce i sami rodiče,“ shrnuje Dana Moree. Děti jsou spíše obětí než příčinou. Nedostatek lásky a zpětné vazby často vyvře v ústrky a šikanu. Velkou roli začínají hrát také stále větší sociální rozdíly, které děti z „chudších“ rodin před movitejšími spolužáky stigmatizují. 

Velmi tenká linie
Co je ještě škádlení, které nemůže nikomu ublížit, a co už je šikana, jež může člověka poznamenat na celý život? Ta hranice není úplně jednoznačná, ovšem rozdíl mezi oběma polohami je obrovský. Tam, kde končí oběma stranami přijatá hra a kde má radost z konání pouze jeden, začínáme mluvit o šikaně. Samozřejmě se nejedná pouze o fyzické ataky. Stejně deprimující a zraňující mohou být pro oběť také narážky, posměch a vyčleňování z kolektivu. Jednoduše: práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého.

Čím dříve se podaří násilí mezi dětmi zastavit, tím lépe. Není nic výjimečného, že si oběť svou zkušenost nese po zbytek života a musí se s ní vypořádávat za pomoci psychologa. Setkání se šikanou poznamenalo také dnes již dvacetiletou Kláru. Děti se jí začaly stranit již na prvním stupni základní školy. „Narážky a posměšky časem vygradovaly do klasického bití. Pamatuji se, že mne jednou mé dvě spolužačky srazily k zemi a zkopaly. Pak bez ohlédnutí odběhly pryč. Nevím, proč to potkalo zrovna mě. Časem jsem se naučila nikoho neprovokovat, snažila jsem se nebýt,“ vzpomíná s odstupem let vysokoškolačka Klára. Že není chování spolužáků normální, si uvědomila až o řadu let později, když nastoupila na střední školu. Úplnou náhodou se dostala do rukou psycholožky. Teprve po několika sezeních jí Klára přiznala, že se opakovaně pokusila o sebevraždu. A teprve z úst odborníka poprvé slyšela diagnózu, kterou si stihla během let ústrků vybudovat: sociální fóbie.

1 / 3