Elišce bylo dvaadvacet a byla prý tak trochu naivka z malého města. Po roční známosti s Pavlem se jim narodila Natálka. „Těhotenství jsem si strašně užívala. Postavili jsme si domek nedaleko Prahy, já byla na mateřské už od šestého měsíce, budovala jsem nám hnízdo. Když se Nat narodila, já i Pavel jsme byli jako u vytržení. Hned po roce jsem cítila, že bych chtěla další miminko, dva roky se to nedařilo, a když byly Natálce čtyři roky, nastoupila jsem do auditorské firmy ve vedlejší vesnici,“ říká Eliška a vzpomíná: „Do práce a z práce jsem jezdila zásadně na kole – takhle lehce každý den shazovat kila mi připadalo jako elegantní řešení.
Jednoho listopadového dne už bylo sychravo a já váhala, jestli vyjedu na kole, nebo skočím do vyhřátého auta. Kolo zvítězilo – říkala jsem si, že ještě není taková zima, abych se musela rozmazlovat v autě. Mezi naším městem a vesnicí, kde sídlila moje firma, vede klidná silnice lemovaná stromy a keři. Asi v půli cesty mě zastavili dva muži – stáli na silnici, byli opilí a ptali se na cestu. Špatnou češtinou, zdálo se mi, že měli ruský nebo ukrajinský přízvuk.
Jeden z nich mě chytil za řídítka a doslova mě setřásl z kola. Pak ještě něco opilecky vykřikovali a táhli mě pryč ze silnice do křoví okolo polní cesty. Chtěla jsem křičet, chvíli se mi to dařilo, ale pak mě jeden z nich začal surově bít a vyhrožovat, že mě zabije, jestli budu řvát. Jeden mě držel a druhý zezadu znásilnil, pak se vystřídali. Já omdlela, pamatuji si, že probrání se vůbec nebylo příjemné. Přála jsem si, aby to byl zlý sen, a ne realita. Ale bohužel... Najednou se mi vrátila střízlivá mysl. Strašně jsem se styděla. Představa, že se to dozví Pavel nebo někdo z okolí, mě děsila. Doma jsem si zalezla rovnou do koupelny, malá už spala a Pavel se díval na televizi. Dvě hodiny jsem seděla pod proudem horké sprchy, smývala tu hrůzu a bulela...
