15. října 2013
Čokoládové oči má po mamince, orlí nos po tatínkovi. A angínu? Tu má z toho, jak se rodiče pořád hádají.
1 / 2

Dcerka nechce jíst maso, protože i rodiče se mu vyhýbají. Syn nosí kšiltovku posazenou stejně jako táta, i chůzi má podobnou. Děti jsou jako houby. Přebírají od svých rodičů nevědomky nejen gesta, úsudky, jídelní návyky, ale i celé modely chování. Nasají však i to, co bychom nechtěli, a může jim to pěkně uškodit, třeba když jde o špatnou náladu rodičů nebo jejich blízkých.
Děti jsou na ni napojené víc, než si možná myslíme. Dokud je všechno v pořádku, je dítě usměvavé. Vždyť nejen moderní psychologové tvrdí, že šťastná máma je rovnítkem pro šťastné dítě. Jenže stačí málo. Hádky, vyčerpávající stres v práci, agresivní gesta… To všechno se na dítě přenese a ne zrovna pozitivně.

„Když rodiče nejsou v psychické pohodě, ovlivní to právě také psychické nastavení dítěte,“ vysvětluje psycholožka Jitka Horáčková.Už šestileté dítě dovede dobře vyjádřit svoje pocity, pokud se ho na ně zeptáte, ale před rodiči se často stydí. Mnohdy se tak podobné dětské bolístky odhalí, až když se začnou u dítěte projevovat. „Sledujte veškeré změny v dětském chování. Některé děti mohou třeba agresivněji reagovat při běžném řešení problémů v rodině,“ říká Horáčková. Jiné se zase více uzavřou do sebe, nekomunikují s vrstevníky, více se drží doma, a nebo naopak touží po výletech.

Z křiku bolí břicho
Nejčastěji se duševní zážitky přenesou na tělo a dítě onemocní. Tak třeba ranní bolesti bříška u dětí nemusí vůbec znamenat, že včerejší večeře byla zkažená, ale to, že se potomek bojí jet do školy, protože máma vždycky celou cestu na někoho křičí do telefonu. Právě bolesti břicha, které prakticky nejdou dokázat jako třeba angína s typickým zarudlým krkem, jsou jedním z nejčastějších projevů pošramocené psychiky. Velmi časté jsou také bolesti hlavy, malátnost nebo zvýšená teplota, kterou si dítě ani nemusí ‚vsugerovat‘, ale opravdu v těle kvůli negativním emocím vznikne. A není vlastně ani tak důležité, jestli žaludek opravdu bolí, nebo si to dítě vymyslelo… Obojí naznačuje, že něco není v pořádku. 

„Když vezmu příklad, že rodič bude mít stres v práci, tak se po příchodu domů bude velmi pravděpodobně k dítěti chovat jinak, než když stres nemá. Bude třeba podrážděnější, zakřičí na něj, zvedne hlas, nebude tak všímavý k jeho projevům. Dítě to vycítí a může také zareagovat jiným způsobem. Může pak začít víc zlobit, aby na sebe upoutalo pozornost, či se může naopak stáhnout více do sebe, uzavřít se,“ přibližuje nám psycholožka Horáčková. Nebo může zareagovat právě onemocněním. To mu totiž dává do rukou velkou moc – rodiče si ho pak více všímají. To děti odpozorují, když jsou nemocné ‚normálně‘, a když jim pak pozornost a láska od rodičů chybí, vynutí si ji takto.

„Můj táta zase chodíval domů naštvaný z rybaření, když nic nechytil. Schovávala jsem se pod postel v místnosti po prababičce. Jenže tam se netopilo, takže jsem si z toho uhnala zánět průdušek. Byla jsem tátův ‚miláček‘, o kterého se rád staral, takže mi pak v posteli četl pohádky a nikam nešel. Když jsem se uzdravila, hned navlékl rybářské holínky a vyrazil. A opět bez úlovku. Od té doby jsem měla problémy s průduškami prakticky nepřetržitě. Přestaly, když jsme se přestěhovali do Prahy, kde už táta neměl rybník hned za domem,“ vypráví padesátiletá Irena K. A přiznává, že i dnes, když slyší křičícího muže, rozkašle se.

1 / 2