6. srpna 2013
 | 
Foto: Shutterstock
Dokud jsem sama napodruhé neotěhotněla, nevěřila jsem, že je možné děti milovat jinak.
1 / 2

Když jsem si spěšně balila věci do porodnice, brečela jsem jako želva (zvláštní přirovnání, viděla jste někdy želvu brečet?). Ne ze strachu z porodu – jeden už jsem měla za sebou a ta půlhodinka na porodním sále nebyla zdaleka tak strašlivá, jak jsem očekávala. Slzy mi netekly ani kvůli bolestem při stále častějších kontrakcích. Ba ani kvůli té malé hádce s partnerem, která předcházela. Jen mi bylo líto, že musím do porodnice a můj dvouletý syn zůstane doma beze mě zrovna večer, kdy je zvyklý, že ho uspávám.

Vytoužená holčička
Když jsem zjistila, že čekám druhé dítě, byla jsem šťastná. Pochopitelně. Vždyť jsem vždycky chtěla velkou rodinu! A že to bude holčička – jak jsem se dozvěděla o několik týdnů později z ultrazvuku – mi taky samozřejmě udělalo velkou radost, ale něco bylo jinak než při prvním těhotenství. Ačkoli jsem se bála stejně, už jsem si s tím malým tvorečkem v břiše nepovídala tolik jako tenkrát.

Tolik jsem „ho“ nehladila. Možná to bylo i tou bezbřehou únavou, která mi dělala společnost celých devět měsíců. Skoro pořád jsem myslela na Matěje. Najednou se bude muset vyrovnat s tím, že už nebude sám. Ano, za dva roky třeba ocení, že má malou sestřičku a že spolu můžou dovádět, ale nejdřív ji bude muset přijmout. Co když ho to raní? To, že nemá mou pozornost jenom sám pro sebe – beztak stačí, že jsem se krátce po porodu vrátila do redakce a že je s ním velkou část dne moje máma nebo chůva.

1 / 2