Zbývalo několik týdnů do mých čtyřicátých druhých narozenin. Bylo mlhavé ráno, já seděla u sebe doma a s napětím pozorovala, jak se na mém těhotenském testu vybarvují dva proužky. Zaplavila mě vlna štěstí, úlevy, očekávání a strachu zároveň,“ popisuje Američanka Rachel Lehmanová z komunity Dobrovolně svobodných matek. Otěhotnět se pokoušela déle než rok. Neměla přitom manžela ani přítele. Když totiž pořád nemohla najít toho pravého, rozhodla se k zásadnímu kroku – oplodnění spermiemi od anonymního dárce.
O radostnou novinku se tak vlastně Rachel v první chvíli ani neměla s kým podělit. Zavolala své mámě a pak začalo telefonní kolečko po kamarádkách. Jedna se dokonce hned nabídla, že ji doprovodí k porodu. „S každou další nabídkou pomoci a radou jsem všechny tyto ženy začala vnímat trochu jinak,“ popisuje Rachel začátky svého „svobodného“ mateřství. Kolektivní sítí podpory se pro ni stala komunita přátel a rodiny. Ti všichni v jejím životě zaplňovali místo určené partnerovi. Jedna kamarádka mě vzala nakupovat, jiný kamarád sestavil nábytek, další se u mě ukázal, aby mi promasíroval nateklá chodidla nebo zazpíval a zahrál na kytaru mému břichu,“ vzpomíná Rachel na obrovskou podporu přátel během těhotenství a hovoří o kolektivním MY.
Rodiny bez otců
Cítite se pohoršení? Morálně znechucení? Nejste sami. Ani tato Američanka se nesetkávala jen s kladnými reakcemi. Když novinku o tom, že se stane dobrovolně svobodnou matkou, rozhlásila ve svém okolí, některé názory ji dohnaly k pláči. „Jedna z mých ,přítelkyň‘ na Facebooku mi napsala, že záměrná volba počít dítě umělým oplodněním je sobecká a já tím vlastně své dítě už od narození znevýhodňuji. Ta zpráva mě rozplakala. Věřila jsem totiž, že volba stát se matkou za svobodna a všechny oběti, které tím budu muset podstoupit jako samoživitelka, jsou těmi nejméně sobeckými věcmi v životě,“ popisuje Rachel, která na všechny negativní reakce rázem zapomněla ve chvíli, kdy poprvé držela v náručí svého novorozeného syna.
