Hinduistické chrámy a stovky obrovských žulových balvanů rozsetých po krajině… Unikátní městečko Hampi, ve kterém jsme strávili týden, v roce 1986 zařadilo UNESCO na seznam světového dědictví. Ani v Africe jsem neviděla tolik dětí jako v Indii. Pobíhají bosé po ulicích a hrají si s krávami, které se tu považují za posvátné. Indie s více než miliardou obyvatel je druhou nejlidnatější zemí světa. Každá rodina si pořizuje minimálně pět potomků, a přestože lidé nemají téměř nic, pořád se usmívají a vypadají spokojeně. Večer se koupou a perou pestrobarevné oblečení v řece Tungabhadra.
Ženy se zahalují do barevných sárí, která sahají buď pod kolena a v tom případě pod nimi nesmějí chybět plátěné kalhoty, nebo rovnou na zem. Černé vlasy zaplétají do copů a zdobí květinami. Muži nosí knír, návštěva holiče je pro ně téměř každodenní záležitostí. Hlavní třídu města tvoří zbytky chrámového průčelí. Centrem vede prašná cesta, na jejímž konci stojí svatostánek Virupakša s padesátimetrovou věží, zasvěcený bohu Šivovi.
Obyvatelé tu žijí převážně z cestovního ruchu, není problém sehnat ubytování ani typickou evropskou snídani. Já ale dávám přednost té indické – plackám smaženým na oleji, podávaným se dvěma druhy zeleninové omáčky. To vše zapíjím slazeným černým čajem s mlékem. Hned po příjezdu do města musíte zajít na policii, kde do sešitu zapíšete své jméno, číslo pasu, adresu aktuálního pobytu a jak dlouho se hodláte zdržet. Před odjezdem zase nahlásíte, že město opouštíte. Tohle opatření pochází z dob minulých, kdy se tu potýkali s loupežnými přepadeními i vraždami turistů. V případě problémů se ale máme dostavit na stanici hned. To ovšem netušíme, že nabídky využijeme!
