20. června 2012
Čím dál více lidí „si ujíždí” na bioproduktech. Co je na nich tak zajímavého?
1 / 3

Moje teta je z generace, která biojídlo neřeší a řídí se spíš prvním dojmem a taky cenou. Nedávno jsme spolu vešly do obchodu s biopotravinami, kde jsem si kupovala biomrkev. Zděšeně přihlížela: „Taková ošklivá mrňavá mrkev, je celá od hlíny, ježíšikriste, a ta cena, ona je ještě dvakrát dražší než v obchoďáku…“ Jistě, krásná velká pravidelná rajčata, jedno jak druhé, se vzhledově také nemůžou rovnat těm nepravidelným „zrůdkám“ z řecké vesnice, která jídáváme na dovolené, ale ta chuť – řecké rajče i přes divoký baculatý vzhled je opravdu RAJČE, nikoli mrtvá hmota.

Něco podobného ostatně známe všichni. V lednu vám v supermarketu do oka padnou pěkně vypadající, leč ve skutečnosti polozralé jahody z Maroka. Přihodíte do košíku ještě igeliťák hrozna z Jihoafrické republiky a pár naleštěných jablek, co by člověk neudělal pro své děti a nakonec i pro sebe – vitaminy přece musí být. Když z přinesených výstavních kousků doma ukuchtíte ovocný salát, většinou nerozeznáte podle chuti ani podle zápachu, co je jahoda a co víno – všechno ovoce má univerzální nijakou chuť.

Podobně je na tom supermarketová zelenina, která se sice tváří honosně, ale chuťově je spíš vodnatá a mdlá, protože bývá rychlená a „vyhnaná“ růstovými hormony a pesticidy nebo dlouho převážená v chladicích boxech. Nejinak tomu může být i s ostatními průmyslově vyráběnými potravinami, které často chutnají jaksi „naředěně“. Není proto divu, že si čím dál víc lidí oblíbilo biopotraviny, přestože jsou jejich ceny vyšší než ceny jídla ze supermarketů. Nové evropské průzkumy ukázaly, že nejtypičtějším spotřebitelem organických potravin je matka s vysokoškolským diplomem.

1 / 3