Úspěch a štěstí poslední dobou chodí jen zřídkakdy ruku v ruce. Jistě si vybavíte mnoho lidí, kteří dosáhli úspěchu v očích ostatních a maminky jsou na ně náležitě pyšné, ale nejsou šťastní. Vlastně byste s nimi ani neměnila. Mnoho učitelů na základních školách se dnes shoduje, že rodiče jsou na výsledky svých dětí stále náročnější – jedničky a dvojky jsou známky, které u nich vítají, tolerují. Trojky jsou dobré možná pro sousedovic děti, které jsou, jak dobře víme, vždycky průměrné. Naše vlastní děti jsou nadstandardní a zaslouží si nadstandardní ohodnocení, které jim zajistí nadstandardní život. Přinesou-li děti domů jinou známku než jedničku nebo dvojku, rodiče mají pocit, že a) selhal učitel nebo b) selhalo jejich dítě.
Učitelé sami přiznávají, že aby se vyhnuli rozzuřeným, osočujícím nebo prosícím rodičům, přestali dávat přísné známky.
Jednička znamená, že jste v lepší půlce třídy, dvojka, že jste v té slabší. Můžeme se jistě bavit o tom, zda je správné děti vůbec známkovat, zvlášť když škola podporuje jen určité talenty, jako například inteligenci. To ale není tématem tohoto článku. Teď nás totiž zajímá něco jiného: Proč je výtečná známka tak moc důležitá? Proč se klade takový důraz na konečný výsledek a není zdůrazněna cesta, kterou se k němu došlo? A můžou v takovém nastavení z našich dětí vůbec vyrůst šťastní lidé? Jsou jejich úspěšní tatínkové šťastní? Kdybyste pro své dítě mohla zajistit obrovský úspěch a uznání v očích ostatních, nebo trochu menší úspěch, trochu menší obdiv a srdce naplněné štěstím a spokojeností, co byste vybrala? V čem naše posedlost vnějším úspěchem nejvíc škodí a čím nás okrádá o spokojenost, klid a štěstí? Proč se nám nakonec nevyplatí, i když se ze začátku jeví jako výhodná? Na nejzrádnější a nejzákeřnější přístupy nominujeme tyto:
Snaha být lepší než ostatní
Hlavním argumentem odpůrců známkování ve školách je to, že nutí děti porovnávat se neustále s ostatními a kdykoli nejsou nejlepší, cítí se nedostatečně. Na ostatní se pak nedokážeme dívat jako na bohatou studnici zkušeností, které my sami nemáme. Místo toho, abychom se od sebe navzájem učili, inspirovali se a sdíleli to, co druzí nemají (protože mají něco jiného), vědomosti si navzájem potajmu okoukáváme, nenápadně vykrádáme a cílíme je na další a další vyniknutí nad druhými, tedy na propastnější vzdálenost mezi námi a jimi. Jsme tak ochuzeni o ten sladký pocit, kdy jsme ostatními viděni jako studnice zkušeností, které oni sami nemají a my je s nimi můžeme sdílet.
