Kde je, přemítají okamžitě rodiče, kterým jejich dítě položí podobnou otázku. Kde může být pán, který umřel? Nejrychlejší odpověď, která se nabízí, zní: „V nebi.“ Uchylují se k ní nejenom věřící, kteří nepochybují o posmrtném životě, ale i ti, kteří zase nepochybují o tom, že žádné „po smrti“ neexistuje. Nebe považuje spousta rodičů za dobré vysvětlení. Nebe je součástí naší kultury a představa dušičky sedící na obláčku a pozorující, co se děje dole, se líbí jak jim, tak i malým dětem, které věří tomu, že dárky nosí Ježíšek a že kouzelný prsten umí splnit každé přání. Starší děti už chtějí vědět víc. Například to, jestli ony samy jednou zemřou také.
Šťastný princ
Moje první vzpomínka na smrt spadá do doby, kdy mi byly čtyři roky až pět let a poslouchala jsem z gramofonové desky pohádku Šťastný princ spisovatele Oscara Wilda. Kdo ji zná, ví, že končí velice smutně – smrtí. Zvláštní je, že je to jedna z mých prvních vzpomínek vůbec. Byla neděle odpoledne a ve vedlejším pokoji odpočívala po obědě moje matka. Pohádka mě zasáhla natolik, že jsem se z ní s pláčem snažila vynutit slib, že ona nikdy neumře. Přitom nešlo zcela určitě o první setkání se smrtí, rodiče nám četli denně pohádky a v těch každou chvíli někdo padá v boji, někdo je probodnut mečem, někomu je setnuta hlava a někdo, jako třeba Sněhurka, spolkne otrávené jablko a zemře. Takzvané klasické pohádky jsou však většinou podávány, že záporná postava si svůj úděl zasloužila za špatné chování a kladnou postavu políbí princ, někdo ji potře kouzelnou mastí nebo pokropí živou a mrtvou vodou a ona zase oživne.
Smrt v tomto pojetí tedy není konečná, může se zrušit. Ve Šťastném princi umírají dvě hlavní postavy, socha prince a vlaštováček, poté, co vykonaly několik dobrých skutků, a naděje na zvrat veškerá žádná. To je něco, čemu malé dítě zvyklé na dobré konce nerozumí. Do přibližně osmi let věku však nerozumí ani samotnému pojmu smrt. Ledacos si pod ním představuje, avšak nedokáže ho uchopit a už vůbec racionálně zpracovat (s tím mají ale problém i mnozí dospělí). Je schopno vycítit smutek, ten v něm může vyvolat úzkost, způsobit napětí a spustit slzy, avšak co je podstatné, nechápe pojmy konečný a definitivní. Jeho psychika není na takové úrovni, aby mu došlo, co přesně smrt značí. To ale neznamená, že nemá strach. Všechno, čemu nerozumíme, totiž strach vzbuzuje. Cílem však není děti před smrtí chránit, ale vysvětlovat.
