Spokojená rodinka. Jako na obrázku vystřiženém ze žurnálu, na němž jsou vyobrazení rodiče, kteří se vydali na svoji první společnou vycházku s novorozenětem. Usmívají se, jdou ruku v ruce a vypadají přesně tak, jak si myslíme, že by vypadat měli – šťastně a zamilovaně. Porod se zdařil, dítě je zdravé, žádné komplikace nejsou na obzoru. Něco však špatně je. Namísto úsměvů a pocitů štěstí cítí smutek. Přestože se dříve soudilo, že deprese po porodu jsou výhradní záležitostí žen, není tomu tak. Poporodními depresemi trpí i muži.
Nevidět ji
Pětatřicetiletý Petr si dítě přál snad ještě více než jeho o pět let mladší manželka Hanka, která původně chtěla mateřství ještě o pár let odložit, ale nakonec souhlasila, že se o dítě začnou společně pokoušet. Početí se zdařilo skoro okamžitě. O žádné psychické nevyrovnanosti u nich nemohla být ani řeč. Na dítě se těšili, chodili společně nakupovat oblečení a hračky, vymýšleli společně jména a zařizovali dětský pokoj. Ani těsně před porodem prý Petr nezaznamenal žádnou nervozitu, natož smutek. O to překvapenější všichni byli, když týden poté, co jejich dcera Natálka přišla na svět, propadl hluboké depresi. Jeho stav trval celé čtyři měsíce a během té doby prý zažívali s manželkou nejhorší období života. Nikdo z jeho blízkých včetně jeho ženy nerozuměl tomu, proč skoro nekomunikuje, proč se po příchodu z práce zavírá v domácí pracovně, místo večeře pije a s dcerou nejenže nepomáhá, ale ani se na ni nechodí dívat, natož aby si s ní hrál. „Manželka, tchyně i vlastní matka mě podezíraly, že mám milenku. Byly přesvědčené, že chci rodinu opustit, ale nevím, jak to říct. Navzájem se ve svém podezření utvrzovaly a já měl denně telefonáty, během nichž mi manželčina i moje matka vysvětlovaly, jak nezodpovědně bych se zachoval, kdybych opustil ženu se sotva narozeným dítětem. Vlastně ani nevím, jaké byly moje úmysly, prostě jsem vůbec nedokázal normálně fungovat. Manželka brečela a prosila mě, abych jí už konečně řekl, kdo to je a jak to chci řešit. Myslel jsem, že se zblázním. Bylo to hrozné období. Nechtěl jsem ženu opouštět, jenom jsem byl nejraději sám. Natálku jsem skoro nemohl vidět, protože pak mi bylo ještě víc líto, že se uzavírám do sebe, místo abych se z ní radoval. Sám jsem netušil, co se se mnou děje. Dítě jsme plánovali, chtěli, těšili se a pak přišel smutek. Všechno bylo trochu jinak, než jak jsem si představoval. Nemůžu říct, že vyloženě hůř, ale jinak. Nakonec nám pomohl kamarád-psychiatr, který si mě vzal do parády a mně i mé ženě vysvětlil, co se stalo. Prohlásil, že mám těžkou poporodní depresi a že se musím léčit.“
