23. května 2012
Nezdá se vám, že my dospělí jsme někdy divně zkostnatělí? Kdo koho vlastně učí a vychovává, když trávíte čas s dětmi?
1 / 3

Nedávno jsem hlídala tříletou Terezku a hrály jsme si na schovávanou. Terezka mi řekla: „Já se schovám tady pod tu peřinu a ty mě najdeš, jo?“ Nepřišlo mi to moc vzrušující, když už vím, kde bude schovaná, ale první kolo jsem sehrála přesně dle objednávky. Obcházela jsem kolem hýbající]se hromádky pod peřinou s dramatickými výkřiky „Kdepak je ta Terezka?!“, až jsem konečně prudce zvedla peřinu a zvolala „Tady je!“ Terezka výskala a zajíkala se smíchy celých pět minut. Když se dostatečně vysmála, ozval se překvapivý požadavek: „Znova!“ Když jsem se zeptala co znova, Terezka mi to trpělivě vysvětlila: „Já se schovám tady pod tu peřinu a ty mě najdeš.“ Teď přišla řada na mě poučit Terezku o tom, jak se věci mají. „Terezko,“ řekla jsem velmi chápavým, vzdělávajícím hlasem, „teď už vím, kde budeš schovaná, a ty víš, že tě najdu, tak to není tak vzrušující. Já půjdu za dveře a ty si zatím najdi jinou skrýš a já tě budu hledat.“ Terezka se na mě podívala pohledem, který zcela jasně říkal: „Proč to proboha komplikuješ?!“

V tu chvíli mě napadlo, že Terezku asi nenapadají žádné jiné skrýše, kam by se mohla schovat, přece jen jí jsou pouhé tři roky. Ach tááák, došlo mi a velmi laskavě jsem jí naznačila, že se může schovat do koše s prádlem, za velký fíkus nebo za otevřená dvířka skříňky. Terezka očividně nevěděla, co má odpovědět, a její obličej zcela jasně dával najevo ten samý stav: „Ale proč to komplikuješ?!“ Konečně se po dlouhé úvaze vzmohla na slovní odpověď: „Ne, schovám se tady pod peřinu,“ řekla mi stejně laskavým a poučujícím hlasem jako před tím já jí. „Tak si aspoň vlez pod nějakou jinou peřinu,“ řekla jsem hlasem už lehce frustrovaným a ukázala na další tři peřiny, které se na velké posteli válely. Terezka si je poctivě prohlédla a po zralé úvaze usoudila: „Ne, tahle je nejlepší,“ a odmávla mě rukou, ať už jdu za dveře, aby se mohla schovat a já ji mohla hledat. Neměla jsem další místa ke schovávání, která bych mohla nabídnout, a popravdě mě mé vlastní argumenty začínaly nudit, takže jsem se poslušně vydala za dveře. Za chviličku, která podle mě trvala přesně tak dlouho, kolik člověk potřebuje na vlezení pod peřinu, u které sedí, jsem vstoupila do místnosti. Ozvalo se ale vyděšené „Néééé, ještě nééé!“

1 / 3