Přesto u nás stále ještě najdete skupinu lidí, na které vězí stigma nepochopení...
V našich zeměpisných šířkách je to téměř jako ohromná vzduchová bublina. Dítě, dítě, dítě… Kdo ho nemá, jde z bubliny ven. A to se doba hodně proměnila, spousta věcí už se dnes tolik neřeší. Sama vzpomínám, že když jsem ve třiadvaceti neměla ještě ani jedno dítě, na třídních srazech základky a střední školy jsem působila dojmem staropanenské osoby bez nejmenší naděje na dítě ani na jakžtakž slušný partnerský vztah. V časech, kdy mé spolužačky od sedmnácti statečně rodily, se bezdětnost nechápala jako zcela normální lidský postoj. A legitimně se pro ni rozhodnout? Prosím vás, to je přece absolutní blbost! Na srazech nižších stupňů škol jsem proto statečně uhýbala očima a snažila se u panáka becherovky zavést hovor i na jiná témata, než je nastřižení hráze, kojení, kojencovo odříhnutí nebo vaření polívčiček z tehdy dostupných surovin. Přesto jsem čas od času cítila na zádech ledový pot, který nabral intenzity dravé řeky v okamžiku, kdy přišla záludná otázka:
„A co ty? Pořád nic? Fakt?!?“ Fakt divná, cítila jsem jednoznačně v podtextu běžné konverzační otázky. Spolužačky si vyměnily pohledy a já snila o tom, že zbytek večírku strávím pod restauračním stolem, zabalená do bílého ubrusu, ve společnosti upatlané sklenky. Neradostná doba! Dnes už ji ani sama za sebe vlastně nedokážu pochopit... Jednak mám děti tři, mnohé z mých spolužaček jsou babičkami od devětatřiceti a já teprve chodím na třídní schůzky, kupuju časopis věnovaný malým čarodějnicím a občas samolepky koní. Cítím se tudíž mladší a je mi dobře. A navíc rozumím i faktu, že se někdo zcela normálně rozhodne děti nemít. Důvody jsou nejrůznější. Od panického strachu z porodu přes vlastní neradostné dětství až po ambici vychutnat si do poslední kapky profesní život. S vědomím, že pokud něco hodně chci, musím tomu i mnohé obětovat. A o tom, jaká cena mé vlastní životní oběti bude, se rozhodnu jedině já sama.
