9. května 2012
Stačí jen „obyčejná“ viróza s vysokými horečkami, a když jedete v půl páté ráno jako o závod na pohotovost, chce se vám brečet.
1 / 2

Vzpomínám si na tu cestu, jako by to bylo včera. Moje desetiměsíční holčička Klárka měla už dva dny střídavě vysoké teploty. Samozřejmě jsem o ni měla starost, ale říkala jsem si, že kvůli normální viróze nebudu o víkendu obtěžovat lékaře. Jenže v neděli odpoledne teplota zase vyletěla nahoru a sirup na její snížení tentokrát nezabral. Doufala jsem, že pomůže spánek. Při našem obvyklém uspávacím kojení jsem tiskla její tělíčko k sobě a cítila, jak je stále rozpálenější. Po hodině se probudila s pláčem. A pak zas a zas. Konečně tvrdě usnula. Po čtvrté ráno se z její postýlky opět ozval zoufalý pláč. Byla to její první nemoc. A moje první chvíle, kdy jsem se o ni skutečně bála.

Můj vnitřní hlas mámy křičel: „Zabal ji do peřiny a jeďte už konečně na pohotovost.“ Rozum kontroval: „Je dobře, že má horečku, tělo se s nemocí vypořádá samo. Jestli chceš něco udělat, dej jí zase sirup a studený obklad. Nikam jezdit nemusíte.“ Starostlivá matka prosadila svou: „Nejsem doktorka, abych si byla jistá, že to není nic vážného. Co když jde třeba o zánět středního ucha? Nebo ledvin? A co meningitida? Víš přece, že jedné známé mé kamarádky takhle z ničeho nic zemřel skoro roční syn. Také měl ‚jen‘ horečky, které ne a ne srazit dolů…“ Jelo se tedy na pohotovost. A diagnóza? Běžná viróza. „Aspoň že jsme byli tu noc už pátí s úplně stejnými příznaky,“ uklidňovala jsem svou, kvůli zbytečné panice provinilou duši…

Co je to nejlepší?
Každá skutečná matka by pro zdraví svého dítěte udělala maximum. Její city jsou tím víc zranitelné, čím menší její miláček je. Určitě si dovedete představit, že několikaměsíční miminko, které vám neřekne, kde a co ho bolí, a jen pláče a pláče, vás – obrazně řečeno – zatlačí do kouta znatelněji a rychleji než čtyřletý stonající mrňous. A také je velký rozdíl, pakliže máte dítě první nebo čtvrté… Teď v noci, když mi za zády spokojeně odfukuje malé batole, se to píše. Jakákoli nemoc je, doufejme, na hony vzdálená. Raději to ještě zaklepu na dřevo… I přesto mě čas od času přepadne myšlenka, zda dělám pro svoje dítě a jeho zdraví maximum. Možná je to všudypřítomný strach každé mámy, možná za to mohou jen stejně tak všudypřítomné reklamy na všelijaké vitaminy a preventivní očkování. Je tohle všechno potřeba? Anebo se jedná jen o další způsob, jakým se chce někdo obohatit?

A tak mě napadá, že nejlépe se má matka–lékařka: dokáže dokonale zhodnotit situaci a rozklíčovat, co dítě opravdu potřebuje a co je jen hra s city ze strany farmaceutických firem. Před pár dny jsem se na téma nepovinná očkování bavila s naším pediatrem. Ten tvrdil, že ve většině případů takových očkování jde jen o jakousi uměle vyvolanou paniku a v prvé řadě o byznys. Vždyť proti celé řadě bakterií je dítě očkováno současnou Hexavakcínou, která patří mezi povinná očkování stejně jako to proti tuberkulóze nebo spalničkám. I po těchto slovech ale červíček pochybností hlodá a hlodá. Jsou totiž dvě možnosti, které mohou nastat. Vlastně tři. Tou nejšťastnější je, že nepodlehnete reklamě, dítě nedáte očkovat a ono ani neonemocní. Druhou, lepší variantou je, že dítě necháte očkovat, ono neonemocní a vy si řeknete, buď že to tedy možná bylo zbytečné, nebo že jste udělala dobře. A do třetice všeho zlého: dítě nenecháte očkovat, ono onemocní a vy se budete proklínat, že jste ho před tím neuchránila. Škoda že nevidíme do budoucnosti!

1 / 2