A nepřistihnete se někdy, že kopírujete její chování, a to i přesto, že vám právě toto na ní vždy vadilo?
Jako malá jsem byla nezvladatelné dítě a v pubertě rebel největšího kalibru... Vždycky, když máma měla nějaká očekávání a přání, musela jsem (opravdu musela) udělat všechno naopak. Touha jít si vlastní cestou, neposlouchat rady starších a být věrná svým momentálním hodnotám byla nesmírně silná. Postupem času jsem přicházela na to, že ony hodnoty byly sice dojemně romantické, ale pokud se chci mít dobře, bohémský život na chlebu asi není ideální cestou. A jestli jednou nechci skončit jako nešťastná svobodná matka, tak bych si asi měla vybírat jiné partnery než ty, kteří jsou strašně cool umělci a nevynechají jediný mejdan v Praze. Tak šel čas a já s ním a najednou jsem zjistila, že se v určitých momentech chovám přesně jako moje máma. A že jsem ochotná jí najednou dávat za pravdu v situacích, které pro mne v období vzdoru byly nepřípustné nebo mi byly jedno... Je to náhoda, že jsem v rámci svého osobního vývoje dosáhla takové shody s maminkou? Nebo jsem přejala její hodnotový systém a dostala jsem se do nebezpečné pasti mateřského komplexu?
Jak nežít vlastní život...
Komplexy v nás formují pocitově silné situace, které v určité fázi našeho vývoje neumíme samy (vědomě) zpracovat. Na tyto zápisy do nevědomí jsme nejvíce náchylné v dětství a autory těchto zápisů jsou v první řadě rodiče. V pozdějším věku, když si myslíme, že už jsme se dávno vymanily z vlivu svých maminek a tatínků, se pak chováme stereotypně, podle určitého vzorce, aniž bychom pořádně věděly proč – daný moment totiž nehodnotíme reálně, ale pohledem komplexu. Pokud tyto komplexy včas nevezmeme do vlastních rukou, můžou nám dokonce zničit naše vztahy i sny. Jestliže v souladu se svým věkem nepřestaneme vnímat mámu jako tu vždy absolutní pravdu říkající, dokonalou, neomylnou bytost a jestliže si ona tento pohled na sebe nepřestane nárokovat, dostaneme se do pěkně nevýhodné pozice – vůči ní, vůči světu, ale především samy vůči sobě.
