Samozřejmě že jsme dětem mnohokrát opakovali, že lhát se nemá. Že se nemá ani podvádět. Krást. Posmívat se jiným. Nadávat. Mluvit sprostě. Ubližovat dětem ani zvířatům. Chodit za školu. Říkali jsme jim, aby zdravily, pomáhaly ostatním, byly zdvořilé, vstřícné, spravedlivé, aby se naučily přiznat chybu, když něco provedou, a aby nesváděly své prohřešky na ostatní. A ony? Občas zalžou, prohodí sem tam sprosté slovo a mají z toho legraci, občas se někomu posmívají, když se chtějí vyhnout trestu, nebojí se osočit z chyby někoho jiného a také podpis ve škole už nejednou zfalšovaly. Kde jsme jako rodiče selhali? Kde jsme udělali chyby? Špatně vysvětlujeme? Nebo jsme něco podcenili?
Špatný příklad
Rodiče dělají chyby, aniž by si je uvědomovali. Některých chyb si nevšimnou vůbec, protože jsou součástí jejich povah či životního stylu, u jiných podceňují důsledky, které tyto chyby na děti mohou ve skutečnosti mít. Jednou z nejčastějších chyb, jaká se ve vztahu mezi rodiči a dětmi objevuje, je špatný příklad. Ten může mít různé podoby. Může být fatální (třeba násilí v rodině apod.), ale také zdánlivě téměř nevinný. Rodiče něco pronesou, k něčemu se vyjádří, něčemu se vyhnou – například nějaké povinnosti –, někomu vynadají, někoho pomluví a příliš neřeší, že je slyší jejich děti. Většinou je vůbec nenapadne, že by běžné životní situace mohly mít na děti takový vliv a že by mohly utvářet nejenom vzorce jejich chování, ale i morálního usuzování. Avšak vliv mají zcela zásadní. Od koho jiného dítě získává zkušenosti a od koho jiného se učí než od rodičů a blízkého okolí? Jedním ze základních druhů učení a jedním z nejvýznamnějších mechanismů socializace je podle mnohých psychologů učení nápodobou. Jeho základ se vytváří přibližně v půl roce věku dítěte. Tendence pozorovat a napodobovat lidi ve svém okolí je člověku vrozená (ale nejenom děti, pochopitelně i zvířecí mláďata se učí nápodobou starších a zkušenějších).
