26. dubna 2012
Špička italské „kozačky“ okouzlila Kateřinu H., která tu ochutnala viagru s místním starostou.
1 / 2

Když kamarádku poslední den pobytu v historickém městečku Tropea majitel hotelu pozval na večeři, netušila jsem, co mě čeká. Poprosil mě, abych schůzku tlumočila, za odměnu že prý mi představí místního starostu. Večerní rande ve čtyřech se ale kazí už odpoledne, kdy s přítelkyní dostaneme  nápad, že se cestou z pláže rozdělíme a nakoupíme suvenýry. Sraz v šest na náměstí s bílou sochou, kde je stánek s místní specialitou – papričkou viagra – se ukáže jako velmi špatná volba. Busta Garibaldiho se totiž tyčí na každém náměstíčku a stánky se sušenými feferonkami navlečenými na provázku jako korálky za euro taky mají všude. Svoláme se mobilem až v sedm, pak nezbývá než na sraz vyrazit rovnou v oblečení z pláže. Vlasy mokré a od písku, plavky v igelitce, suvenýry v dalších igelitkách, plážové šaty vlhké, žabky plné písku. Proti nám se vynoří dvojice starších vyvoněných mafiánů v oblecích.

„To nevadí, máme rádi naturistky,“ prohodí při pohledu na náš styling lámanou angličtinou starosta, zhruba sedmdesátiletý šedivý casanova. Míříme do Cece, venkovní restaurace na náměstíčku z patnáctého století, které je lemováno domy s oprýskanými okenicemi. Pomalu se stmívá, teplota klesá na osmadvacet stupňů. „Když vidím vaši krásu, vybavuje se mi angličtina ze základní školy,“ pronáší italsky hoteliér Pino k mé kamarádce, drobné blondýnce. Zároveň ale hypnotizuje krasavici od vedlejšího stolu. Servírka přináší grilovaného tuňáka s jahodovou omáčkou, následují černé domácí špagety s krevetami. „Tohle je všechno bio, jíme jen to, co si vypěstujeme,“ švitoří Pino a zase přitom kouká jinam. Cítíme se trapně, všechny Italky v restauraci totiž vypadají dokonale šik. Tajně doufáme, že tohle fiasko brzy skončí, jenže na stole přistává teprve il terzo primo piatto – třetí předkrm! „Namažte si na chleba trochu viagry,“ pobízí nás starosta a učí nás důležité gesto místní etikety fare la scarpetta – udělat střevíček. Zlomíme chleba a vytřeme s ním zbytek omáčky, čímž dáváme najevo, že si vážíme jídla. Za okenicí ve třetím patře dřepí dva polonazí dělníci, jedí bagetu a pozorují dalekohledem talíř i výstřih mé kamarádky. „Sleduje vás místní mafie, ’ndrangheta,“ tvrdí starosta, nechtěně mi přitom dupne na nohu a moje rozlepená žabka se mu přilepí na botu. Domů půjdu bosá. Čurám smíchy. Po první láhvi zdejší speciality, vína Greco, mi to už stejně ani trochu nevadí.

1 / 2