Do parku přichází tatínek se třemi dětmi. Dvě jsou bílé, jedno má černou pleť. Otec je také běloch. Setkává se s jejich matkou – také běloškou. Dříve by nejdivočejším myslitelným vysvětlením bylo, že třetí dítě adoptovali. Ale takové rodinné nastavení už dnes zdaleka není jedinou možností. Jak se ukazuje, maminka není v parku sama. Přišla s mužem černé pleti, který drží v náručí miminko evidentně namíchané ze dvou barevných ras. Je to jejich společné děcko.
Černý chlapec je synem – ano správně – černého muže z prvního manželství, které bílá žena přivdala ke svým dvěma dětem, které bílý muž, její první manžel a otec dvou dětí, právě přivádí do parku. Strávil s nimi odpoledne a přivzal k nim i syna z prvního manželství nového partnera své exmanželky. Že už se v tom začínáte ztrácet? Zvykněte si – tak možná budou vypadat běžné rodiny v ne tak vzdálené budoucnosti.
Pokud čekáte zakyslé obličeje, hádky nebo napětí v této (mimochodem skutečné) rodinné konstelaci, dovolte, abychom vás vyvedli z omylu. Všichni zúčastnění jsou vesměs v pohodě, muži si přátelsky potřásají rukama, bývalí partneři se letmo obejmou, všechny děti řádí na prolézačkách. Nekoná se sice žádné velké vysedávání a povídání, ale je jasné, že zde rozhodně nepanuje nějaká hořkost. Ještě donedávna byl rodinný model jasný: máma, táta a děti.
Dnes? V podstatě jakákoli kombinace. Máma a děti. Táta a děti. Dvě mámy, co se milují, a děti. Dva tátové, co se milují, a děti. Máma, několik tátů, děti. Několik mám, několik tátů, děti... Procházíme dobou, kdy můžeme cokoli. Opustit rodinu najednou není nectnost, zamilovat se podruhé, potřetí najednou není emoční labilita a nespolehlivost, ale přirozený vývoj. Netrefit se do správného partnera hned na poprvé a hledat jinde najednou není hřích. Svoboda, kterou naše doba přinesla, je dosud nevídaná.
Dynamika – tedy nějaký mužský element a nějaký ženský element – zůstává možná stejná. Ale kdo bude zdrojem mužství, kdo ženství nebo dokonce kolik takových zdrojů bude „rodina" mít, je zcela otevřené. Některým dětem tato svoboda prospěla, některým uškodila. Ale to vlastně platilo i předtím: některým dětem nesvoboda volby prospěla, některé poškodila. To samé platí i u „velkých": některým dospělým dnešní svoboda prospěla, jiným však uškodila.
