Před druhou svatbou (nebo před uzavřením dlouhodobého partnerství po rozvodu) je vám jasná spousta věcí. Všechno vidíte v jasných barvách, nemůže vás už jen tak něco překvapit. Myslíte si, že jste se z prvního manželství poučila. Už nebudete dělat stejné chyby. Vlastně: nebudete dělat vůbec žádné chyby – říká se přece, že chybami se člověk učí, a vy jste se poučila až až... Už moc dobře víte, na co si dát pozor a čeho se vyvarovat, víte, jak na partnera či partnerku jít, co dělat, co nedělat a jak se chovat, co říkat a co neříkat, kdy raději mlčet a kdy si dovolit něco podotknout.
Prošla jste jedním rozvodem a nic vám není více jasné než to, že podruhé už takovým martýriem projít nechcete. Slibujete si proto ve skrytu duše, že manželství udržíte. Vaše odhodlání je veliké, proč by to tedy nemělo klapnout? Naučíte se ovládat, vycházet tomu druhému vstříc a nebudete bazírovat na stejných nepodstatných hloupostech, které vás nakonec s prvním partnerem rozdělily. Už přece víte, jak na to. Čistě teoreticky by tedy druhé manželství skutečně mělo vypadat lépe než první a mělo by mít také větší šanci na úspěch. Čistě prakticky v průměru lépe nevypadá a šance na úspěch je dokonce o něco nižší.
Rušivé vlivy
Druhé manželství je totiž oproti prvnímu a priori mnohem více zatíženo a působí na něj větší takzvané rušivé vlivy, které na něj mají zásadní dopad a které také mohou způsobit jeho konec. Už nezáleží jenom na vašem okolí, mnohem více se zapojují lidé a dění v okolí. Rušivé vlivy povětšinou souvisejí se vztahem k původní, teď již rozpadlé rodině, ke které oba partneři (pokud jsou tedy oba partneři rozvedení) mají jisté závazky a kterou ani při nejlepší vůli nemohou zcela vymazat ze svého života. Bezdětní partneři se s rozpadem prvního manželství vyrovnávají lépe a rušivé vlivy jsou pak menší, ale jestliže má alespoň jeden z partnerů děti, bývalý manžel či bývalá manželka budou určitým způsobem ve druhém manželství přítomni neustále a manžel či manželka se závazky nebudou nikdy bezvýhradně patřit nové rodině.
Ačkoli to všichni dopředu vědí a je jim tedy jasné, že komunikace s původní rodinou je nevyhnutelná, málokdo si dokáže přesně představit, jak bude taková komunikace vypadat, a pak může být překvapen a reagovat neadekvátně, což má za následek další a další problémy. Americká psycholožka a socioložka Virginia Satir v knize O rodině píše, že každý, kdo byl jednou součástí nějaké rodiny, ji ovlivňuje i tehdy, kdy už její součástí není. Dokonce i v případě, že se bývalí manželé s rozpadem svého vztahu vyrovnali, do další rodiny alespoň minimálně zasahují. Jestliže se s rozpadem vztahu nevyrovnali, pak druhé manželství nemá šanci na úspěch takřka žádnou. Podle výzkumů ještě šest let od rozvodu reaguje na kontakt s bývalým manželem celých čtyřicet procent lidí nepříjemnými pocity, napětím, zlostí či lítostí. Mezi čtvrtinou bývalých manželů zase přetrvávají konflikty a ty musí nutně zatěžovat nový vztah.
