Někdo o ženách tvrdí, že jsou intrikánky, jiní by je nazvali tajuplnými, někomu připadají žensky upřímné, jinému naopak vypočítavé… Každá tu a tam využívá ženské zbraně, nemluví pravdu. A v ložnicích, tam té nepravdy je víc než dost.

Postelové lži
Jsou zvláštní kapitolou našeho života. Na první pohled se zdají být zbytečné. Proč bychom lhali člověku, kterému dáváme své tělo? A když mu máme lhát, proč raději, jak se říká, neodejít od rozdělané práce? Když je nám přece někdo tak blízký a my jsme blízké jemu, tedy alespoň to předpokládejme, proč si nemůžeme dovolit ten luxus říkat si pravdu a nic než pravdu?! Abychom se nezraňovali? Ale vždyť když se ona lež provalí, stejně nad ní většinou nemávneme ledabyle rukou a nezasmějeme se jí… Přesto lžeme. Možná bude troufalé to tvrdit, ale lžeme všichni.

TEN JE ALE VELIKÝ!
Na co jsou muži hodně ješitní? Na své přirození. Protože je penis to nejcennější, co na svém těle mají (někdy tedy to druhé nejcennější – až po hlavě), nesmíme jim ho hanit, nebo vznášet nějaké námitky. Beztak jeho tvar či velikost nezmění. A když, tak jen velmi ztěžka. Třiatřicetiletá novinářka Romana vzpomíná na jednoho ze svých partnerů, díky kterému se naučila, jak v tomto ohledu zacházet s muži. „Tenkrát mi bylo dvacet, možna už dvaadvacet a chodila jsem s jedním ženatým pánem. Nevím, jak ho to napadlo, ale jednoho odpoledne se mě zničehonic zeptal, jestli si myslím, že má veliký penis. Já tehdy ještě byla trochu naivní a snažila jsem se mluvit pouze pravdu, a tak jsem mu naprosto nezáludně odvětila, že jsem viděla už i o něco větší. Měli jste ho vidět, vyletěl jako čertík z krabičky. Strašně se urazil, bouchnul dveřmi od mého bytu a několik dní se vůbec neozval. Trucoval. Asi si lízal ránu, kterou jsem mu nechtěně uštědřila. Od té doby jsem otázku na velikost penisu slyšela ještě dvakrát. A jak jsem v obou případech odpověděla? Pochopitelně že žádný z mých předchozích milenců větší přirození neměl! Pravdu už si říct netroufnu.“