Vždycky jsem kamarádky zrazovala, když si něco začaly se ženáčem. Role milenky mi připadala potupná. Život na druhé koleji? Nikdy! Mívala jsem pocit, že málokterý ženatý chlap má odvahu opustit svou manželku nebo dokonce rodinu. Znala jsem pár holek, které čekaly celá léta, až se on uráčí rozvést. Nedočkala se ani jedna. Bořit rodiny a vztahy nebyl nikdy můj styl, ale jak se zdá, moudré rčení „odříkaného chleba největší krajíc“ se nevyhnulo ani mně.

Vnitřní hlas
S mým bývalým mužem Tomem máme dva syny a čtyřletou dceru. Kdo má děti, ví, jak to chodí. Jsou zatěžkávací zkouškou každého vztahu. Po narození prvního syna to v našem manželství přestalo „frčet“, sex se stal rozpačitou a čím dál vzácnější povinností, ale drželi jsme náš vztah jakžtakž při životě. Setrvačnost? Lenost hledat si jiného partnera? Nebo kvůli dětem? Snad od každého troška. Každopádně jsem se cítila po emoční a sexuální stránce nepříliš šťastná. Kamarádky mi říkaly, že je zcela naplňují děti. Mě do určité míry taky, ale zároveň je ve mně stále aktivní ta divoká stránka, která potřebuje, aby ji někdo tu a tam popadl a pořádně ohnul o kuchyňskou linku. Nebo naopak – hladil a něžně líbal celou noc. Toma něco podobného už pár let nenapadlo a mě dělat to právě s Tomem taky ne. Lidské vztahy jsou pomíjivé, to jsem věděla moc dobře. Divoženka ve mně mne čím dál častěji nabádala: „Najdi si milence, bude to nezávazné, trošku to vzkřísí tvůj vnitřní oheň, přece nechceš v pětatřiceti uvadnout a vyschnout...“ To jsem nechtěla. Začala jsem brousit po internetových seznamkách, kde jsem narazila na Maxe. A co se nestalo. Místo abychom rovnou hupsli na věc, pomilovali se a šli si každý svou cestou, jaký byl původně můj plán, začali jsme si dopisovat. Jako v devatenáctém století – paní Karlička se svěřuje se svými domácími starostmi panu Aloisovi, napadlo mě. Místo husího brka má sice klávesnici, ale obsah je podobný.