Pochybnosti hlodají, ale na druhé straně... Jaký lepší důkaz lásky můžete partnerovi poskytnout? Chcete mu dát najevo, že je pro vás důležitý a že to s ním myslíte vážně, a tak jednoho dne sundáte z kroužku klíč, v patřičně důstojné chvíli mu ho vtisknete do dlaně a zašeptáte: „To je pro tebe. Abys mohl přijít, kdykoli budeš chtít.“ Hezké. Skoro dojemné. Rozhodně romantické. Ale když mu dáte klíč, aby mohl přijít, kdykoli bude chtít, skutečně může přijít, kdykoli bude chtít. Ráno, v poledne, odpoledne, večer, v noci, ve všední den, o víkendu. Každý den.

„Miláčku, překvapení!“
Jste na to připravená? Na to, že se třeba budete sprchovat a on vpadne do vaší koupelny a bude čekat, že ho radostně přivítáte? Nebo že se po dlouhém a úmorném pracovním dni dopotácíte domů s představou klidu, koupele a dlouhého spánku a ve vašem bytě bude on a začne vám servírovat večeři, kterou vám připravil, a bude čekat, že rozevřete náruč a strávíte s ním vášnivou noc? Ano, co by za to jiná žena dala, kdyby jí partner sám od sebe přišel takhle uvařit. Jenomže vám se to zrovna vůbec nehodí a jedinou vaší touhou je zavrtat se do teplé postele. Sama. Co teď? Když mu to povíte, urazí se. Když budete mlčet, začne vás vaše velkorysé gesto štvát. Stejně jako dvaatřicetiletou Hanu, která žije typickým životem „singles“ od doby, kdy dostudovala vysokou školu a odstěhovala se do vlastního bytu. Poprvé dala své klíče od bytu partnerovi po měsíční známosti.

„Stalo se to po jedné obzvlášť hezké noci. Bylo mi pětadvacet a v záchvatu ,lásky‘ jsem mu pateticky věnovala klíče od svého bytu. Nezapomněla jsem dodat, že je kdykoli vítán, protože ho šíleně miluju. Chtěla jsem být pořád s ním – tedy myslela jsem si, že to chci. Když se z mého bytu následujících několik týdnů prakticky nehnul a já narážela na jeho další a další věci, trpce jsem litovala svého unáhlení. Po půl roce byl konec a klíč od bytu v tom zcela jistě sehrál svoji roli.“ Hana se poučila a dalšímu partnerovi, se kterým to vypadalo vážně, dala klíč od bytu po půl roce. „Tentokrát jsem to dlouho zvažovala. Chtěla jsem ale náš vztah posunout trochu dál a také jsem byla zvědavá, jestli ho dá i on mně. Nakonec jsem mu ho věnovala jako dárek k Vánocům. Nenastěhoval se ke mně jako ten předchozí, ale rád mě překvapoval a měl talent vybírat si ty nejhorší chvíle. Svůj klíč mi nedal. Nic nevysvětloval, prostě o tom vůbec nemluvil. To ve mně vzbudilo nedůvěru, začala jsem být podezíravá a pak už to šlo od deseti k pěti.“