Některé životní události se mohou na první pohled zdát neodpustitelné. Vezměme třeba modelový příklad jedné takové. Žena a muž jsou nějaký čas milenci, pak počnou dítě. Prožijí spolu relativně v klidu těhotenství, porod, a pak přijde šestinedělí. Ona je šťastná, ale zároveň vyčerpaná. Doma je najednou všechno jinak, mimino v centru zájmu. Hormony s ní cloumají, chvíli brečí, chvíli je na nervy, pak zase cítí tolik lásky k té malé bytosti, že má pocit, že to její srdce snad ani neunese. V tomhle stavu on najednou občas v noci kamsi zmizí. Ona zjistí, že spí s jinou. Nechápe to. Teď, když mají čerstvé miminko? Pořád jí přece říkal, jak je má rád – ji i dítě... Všichni v jejím okolí jí říkají, že je to gauner a že ho má bez lítosti okamžitě vykopnout. Je tisíce takových případů. Jeden muž bezostyšně souložil s někým jiným zrovna v den, kdy jeho žena rodila. Už ho pak nikdy nechtěla vidět...

Jen ne slabocha!
Vraťme se k naší modelové ženě. A předpokládejme, že neposlechla všechny ty radikály v jejím okolí a dala mu ještě šanci. Protože už v začátku jejich vztahu věděla, že v každém muži přebývá lovec. Měla pro tenhle archetyp mužů koneckonců vždycky slabost. Domestikovaní sedláci ji nikdy nedokázali rozpálit a zaujmout. Nemají potřebu se honit za každou sukní, jsou přesvědčeni, že doma si užijí nejlíp. Se svojí ženou, v klidu a bez toho, že budou riskovat zdraví, morální prohru, prozrazení, finanční ztráty, dlouhý́ sexuální půst či další nepříjemnosti doprovázející lovcův styl života. Horší je, když je muž v jádru spíš typem lovce, ale z nějakého důvodu se položí do „nelovce“. Jeho skryté komplexy se časem objeví i na těle – nerealizovaní lovci bývají často plešatí, lehce obtloustlí a zbavení své mužské rozhodovací energie. Mohou vykazovat také stopy oplzlosti. Když ovšem jednoho dne prohlédne své obavy, probudí pudy a stane se lovcem, jeho žena se většinou nestačí divit. Třetí skupinkou by mohli být muži lovci, dobyvatelé. Josef Hausmann ve své knize Základy mužského šovinismu o takovém typu trefně píše: