Znáte se už léta. Oni dva a vy. S jedním z nich spíte, žijete, chodíte, jste za něj vdaná. Druhý je jeho nejlepší kamarád. Znají se už od střední. Projeli spolu Jižní Ameriku. Založili firmu. Hráli v kapele. Ten druhý vám byl vždycky také kamarádem. Když jste měli doma krizovku, byl to on, komu jste se chodila vybrečet na rameno.

Za svým srdcem
Podobný příběh prožívala Radka. Chodila s Romanem, jejich společný kamarád byl Johan. Radka na to vzpomíná: „Poprvé jsme se všichni tři setkali v kostele. Ano – v kostele! Já tam byla pracovně – restaurovali jsme část oltáře. Oni přišli na mši! Když jsem je uviděla mezi ostatními věřícími, jejichž stádo se skládalo povětšinou z postarších paní v pláštích a pohublých chlapců slušného vzezření v tesilu, nechápala jsem, co tady ti dva pěkní svalnatí kluci v cool oblečení dělají. Po bohoslužbě jsme se dali do řeči… První pohled byl jasný – upřela jsem ho na Johana. A on na mě. Ty oči… Civěli jsme na sebe jako u vytržení. Před oltářem – jak příznačné… Pak se ale ujal slova výřečnější Roman a za chvíli jsme seděli v kavárně za kostelem a povídali si jako staří známí. Vysvětlení, jak se tihle dva ‚týpci‘ ocitli v provinčním kostele, bylo prosté – přišli si poslechnout varhany. ‚Dostali jsme dobrej tip. Ten chlápek, co tu hraje na varhany, je fakt borec – chceme, aby spolupracoval s naší kapelou…,‘ tvrdili. Vzhledem k tomu, že dělají převážně funky kolorované techno gramcema, jsem spíš předpokládala, že trochu přebrali konopí… Ale zpátky k těm očím. Pořád jsme ten den na sebe s Johanem koukali, ale rande jsem si nakonec dala s Romanem. Byl to on, který mi dal telefonní číslo. A hned zpočátku naší konverzace se dost mluvilo o Johanově přítelkyni, takže tím byl pro mě pro tu chvíli tabu… Po týdnu jsem začala s Romanem chodit. A s Johanem jsme společně kamarádili.