Žena, s níž se potkávám v ložnici a v koupelně, mě jednou týdně potěší následující větou: „Já fakt nechápu, jak spolu můžeme žít, když jsme tak strašně rozdílní.“ „Taky to nechápu,“ souhlasím, ačkoliv bych možná měl říct něco úplně jiného. Případně začnu já a souhlasí ona. Divíme se už několik let. Jak spolu mohou vydržet lidé, kteří kromě lásky k dlouhému spánku, flegmatické povahy a jednoho kojence nemají nic moc společného? Nedávno jsem v rámci osvěžení vztahu navrhl vyrazit na pár měsíců do malajské džungle. Mohli bychom se koupat v řece, chodit na výlety a trhat ovoce přímo ze stromu. Mně tenhle nápad připadal geniální, jenže ona se rozesmála a chechtala se velmi dlouho. „Já bych si ale spíš pronajala zámek na Loiře! Ty mě po tolika letech vážně vůbec neznáš!“ Bohužel, mě by to v zámku na Loiře (čímž samozřejmě myslela domek v Toskánsku, protože na zámek fakt nemáme) moc nebavilo.

Jezdily by za námi návštěvy a museli bychom pořádat večírky, vést duchaplnou konverzaci, navštívit miliony kulturních památek a večer popíjet kapučíno ve starobylé kavárně. Fajn. Netvrdím, že bych takovou dovolenou nevydržel, ale divočina mi připadá nesrovnatelně zajímavější. Další rozdíly: Já rád lyžuju rychle, ona pomalu, mě baví poezie Leonarda Cohena, ji romány Jane Austenové, ona dává přednost obrazům zavěšeným na zdi, mně nevadí, že se už pár let o zeď pouze opírají. Dobře. O těchto rozdílech víme oba. Kromě zásadních věcí ale týrám svou životní společnici nepřehledným počtem drobností, o nichž ani nevím. Nevidím je a musel jsem podniknout složitý výslech, abych jich alespoň část vypátral. Určitě je znáte, protože dotazem u dalších žen jsem zjistil, že jejich drazí je přivádějí do blázince podobnými cestami. Víte, my vás nechceme trápit, takže čím dřív pochopíte, že následující hrozivé činy vyplývají jen z toho, že „jsme tak strašně rozdílní“, tím líp pro vás. A navíc – z každého projevu naší slepoty můžete vytěžit něco pro sebe!

1. věc: Na něžnou esemesku odpovídá úředním tónem.
Přítelkyně mého kamaráda píše opravdu ráda. A protože Daniel dost cestuje, dostává dvakrát denně zprávy typu „...tady sviti slunicko a vubec nefouka. Odpoledne prijde Veronika a jdeme nekam na kafe. Moc mi chybis, lasko, rid opatrne. Uz se nemuzu dockat, az prijedes. Jak je v XY? Myslis na me?“ Celý text navíc obohatí o detaily a rozloží do pěti zpráv. Jako odpověď pravidelně dostává tři slova, která má můj kamarád předvolená: „Vse O. K., Daniel.“ Ne, opravdu ji nechce rozzuřit. Snaží se jen naznačit, že počasí je O. K., stav citových toků je O. K. a vůbec – ve všem se mu daří. Což byste měla chápat jako tu nejlepší všeobjímající zprávu, kterou by jakékoliv podrobnější rozebírání jen rozmělnilo. Chápete? Nechcete si také něco předvolit? Třeba: „Jestli vse O. K., ani nepis.“