Jsou určitá „zajetá“ klišé, která můžete slyšet na každém kroku. Například tvrzení, že „všichni chlapi jsou stejní, že na ně není spolehnutí, že nikdy nesplní, co slíbí, nedokážou udržovat pořádek...“, a na ně navazující snůška nadávek na toho kterého muže, který bývá ústy své ženy nazýván třeba blbcem, idiotem, slabochem...
Jejíma očima
„Víte, co mi ten člověk včera udělal? Přišel domů už před sedmou, vytuhnul u svého oblíbeného přiblblého pořadu v televizi a ještě k tomu všemu začal nechutně chrápat a u toho slintat...“
Takhle zahájila zhruba před rokem konverzaci sestřenka Klára. Mluvila o svém muži Martinovi, otci jejího dítěte. Následovalo barvité vyprávění, jak jí to neumí udělat, jak při orgasmu odporně chrochtá (což nám dokonce umně předvedla) a jak se mu poslední dobou změnila vůně potu, zapáchá prý jako nějaké zvíře.
http://gty.im/846272022
Tohle vyprávěla mně a mojí sestře na rodinné sešlosti zcela bez obalu a pocitu něčeho nepatřičného. Mrazilo mě při pomyšlení, že za necelou hodinku k nám Martin dorazí. Když přišel, nebylo po sestřenčině stěžování si ani vidu, ani slechu. Dělala jakoby nic. Políbila ho, přivítala, vesele s ním mluvila, ani byste nevěřila, co o něm před chvilkou vyprávěla. Tragikomické.
Dívala jsem se na ubohého Martina úplně jinýma očima než donedávna. Bránila jsem se tomu, ale kde se vzala, tu se vzala, vnucovala se mi nutkavá představa toho muže, který tu teď nic netuše zakrajoval do pečeného králičího stehna, jak chrochtá při vyvrcholení a začíná přitom páchnout jako lišák. Bylo mi ho dílem líto, dílem mi byl k smíchu.
Nicméně připadalo mi zvláštní, jak může fungovat vztah, ve kterém o sobě partneři mluví s takovým pohrdáním a ignorancí. Jak se ukázalo, nefunguje. Martin si našel před nedávnem milenku a odstěhoval se k ní. Sestřenka se strašně divila, jak jí to jen mohl udělat. My se sestrou ne. Když je ve vztahu mezi partnery nulová úcta, dříve nebo později bývá svazek odsouzen k zániku. To, jak mluvíte o vašem partnerovi, o vašem vztahu hodně prozradí...
