A pak to nahoře ruplo. Byla to stará cesta, hodně stará, rezavý skoby a daleko od sebe. Pískovec. Poletí pět metrů a vyrve se i ta spodní a pak další. Tak to chodí. Konec. Sylvii slíbil, že s lezením skončí a prodá motorku. Dole, přímo pod ním, stojí na horské asfaltce bráchova vypůjčená honda, osmistovka. Při troše smůly spadne rovnou na ni, takže nejenže umře, ale ještě bráchovi pomačká nádrž. Zkusí padat víc doleva a zabít se rovnou o asfalt. Tohle všechno mu proběhlo hlavou během vteřiny a pak se sedák zastavil. Druhá skoba vydržela, zatím. Vytrhla se jen napůl a čeká, ale povolí, to je jasný. Minuta? „Sakra, sakra!“ Za chvíli zjistí, co čeká na druhý straně. Možná je Bůh žena. To by bylo skvělý. Nebo průser, záleží, jakou by měla náladu. „Jaks to měl s mými dcerami, červe?“ šťouchne ho plamenným mečem do pupku. „No, normálně.“ „JAK NORMÁLNĚ, TY HADE??? Kde bys bez nich asi byl?“ „Dyť jo, já vím.“ Bude vypadat jako Isis?

Krásná Egypťanka, spasitelka a ničitelka, která každýho osvítí a podobně? To by se chytil, dějepis mu dávala opisovat Lenka, taková hodná zrzka. Dávala opisovat všem a u zkoušení napovídala, ale stejně na ni syčeli šprtko. Když ji nepotřebovali. On taky. Co teď asi dělá? Nejspíš svůj mozek protáčí někde ve výzkumu nebo učí na univerzitě. Lenko, odpusť mi, byl jsem pitomec, všechno uznávám, promiň. Vedle lana zaznamenal šneka a chvíli ho závistivě pozoroval. To se ti to leze, srabe, s lepidlem. Nebo Ivanka. První, na to se nezapomíná. Jel na rande na kole jako panic, a když se vracel, už byl chlap. Nadělila mu nejlepší chvíli jeho života, i když ji to bolelo a prostěradlo vypadalo jako japonská vlajka. Škoda že byl tak vyjevenej, že z kola sletěl a zlomil si obě ruce. Zase by ale nepoznal v nemocnici hodný sestřičky. Zvlášť ta starší, jak mu pomáhala čurat a utírala mu zadek, jak se jmenovala... Naděžda, jo, Naďa. Jak se tak nad něj nakláněla, urovnávala mu peřinu a hezky voněla, na rozdíl od něj. „Tý hezký jsem pak ale přines bonboniéru,“ zavolal nahoru, „s pralinka...“ Řach!

Výhody spřízněných duší
Skoba se vytrhla, musela. Na takové délce lano v klidu neudrží, proč jen Sylvii neposlechl. „Už na ty skály nelez, miláčku, jednou se mi zabiješ. Mám takový nepříjemný tušení.“ A on to naprosto v klidu slíbil a už v tu chvíli věděl, že stejně poleze. „Jau!!!“ Sedák se bolestivě zařízl do rozkroku, jako kdyby ho nabralo ostré dívčí koleno. Další skoba. Jak dlouho teď? Dole už je akorát převis, sedma. Ještě dvacet metrů a je to. Ta Slovenka z privátu by ho asi taky nakopla ráda. „Pametaj, kocúrik, najprv trtkať, potom bumbať.“ Ale byla moc hodná, dokonce ho sama svlíkla a dala mu zbytek zelňačky. Možná s tím teprve začínala nebo naopak končila, ale nejspíš byla taková od přírody. Ztratila s ním přes hodinu a vzala si jen pětistovku. „Tak a nabudúce sa zbytočne neožieraj, chrobáčik,“ tak mu to řekla a mezi dveřmi ho pohladila po tváři. Mobil. Mobil! Stejně, komu by zavolal, po záchranářích? Sylvii ne, dokud žije, nesmí se o skále a motorce dozvědět, zabila by ho. Asi Mirce. Stejně je skvělý mít takovou kámošku.