Je jedenáct hodin dopoledne. David se svou ženou Klárou líně kráčejí po pláži na dovolené. Je jim oběma lehce přes čtyřicet a i po patnácti letech manželství spolu ještě rádi tráví čas. Pravda, vzrušení již dávno opadlo, ale vystřídalo je přátelství, tolerance a upřímnost. Znají své silné i slabé stránky a i přes ty, nebo právě pro ně, k sobě cítí úctu a blízkost. David si uvědomuje, že je rád, že kráčí zrovna teď zrovna vedle této ženy. O to mu je divnější, když se před nimi objeví nádherná dívka. Vypadá, jako by si na tohle místo jen na chvíli odskočila z Pobřežní hlídky. Proběhne Davidovi před zrakem, ztopoří mu vše, co je na jeho těle ztopořitelné, a jako sen zase zmizí za televizní obrazovkou. David v sobě svádí vnitřní boj. Rád by byl věrným a etickým člověkem, nechce Kláře nijak ubližovat. Rozum ho nutí, aby zaměřil pozornost na ni, snaží se přinutit, aby ho zajímalo, co mu vykládá o svém novém keramickém veledíle. Jenže tělo reaguje jinak. Ty nejstarší části mozku nemilosrdně věnují pozornost jen osmnáctileté prdelce k nakousnutí, která se před ním natřásá. Vidí mladé, šťavnaté tělo, hlavičku plnou iluzí, hlavičku, kterou by on se svými zkušenostmi tak snadno omámil, vidí mladé a naivní srdíčko, ještě nezraněné, nezklamané a neopatrné. A hlavně vidí to, co se před srdíčkem rytmicky zvedá a zase klesá v ladném, pružném pohybu, vidí mladá prsa, která ústa miminka ještě nevysála a neunavila.

David se s cuknutím těla lekne svého zírání. Necivěl moc nápadně? Bože, aby ještě tak měl erekci! „Haló, jsi tu se mnou?“ slyší Kláru, jak se ho ptá svým příjemně známým hlasem. Zřejmě přeslechl nějakou její otázku. Manželství Davida a Kláry patří k těm šťastným, a tak jí David může upřímně odpovědět. „Zrovna mi došlo, že už asi nikdy nepůjdu do postele s mladou holkou.“ Zbytek dovolenkového dne strávili rozhovorem o tom, co to znamená skutečně zestárnout. Jaké to je, když poprvé v životě chcete víc, než můžete. Jak se vyrovnat s momentem, kdy začne být jasné, že některé sny zkrátka zůstanou nenaplněné. Je možné pustit se neodžitých tužeb, a uvolnit tak místo tužbám novým? A jaké tužby by to měly být? Jak se muž může vyrovnat s tím, že jeho realita bude navždy jiná, protože poznal, že v jeho životě se objevují omezující hranice?