18. dubna 2018
Nevěra, hádky, nepochopení, neschopnost se domluvit... S tím vším nám může pomoci psycholog. Nechoďte tam ale samy, vezměte partnera s sebou.

Možná si to ani nedokážete představit. Vy a partner na pohovce u psychologa, před kterým mluvíte i o těch nejintimnějších detailech vašeho vztahu. A možná si to ještě méně dokáže představit právě váš partner. Ale ujišťujeme vás, jde to! A co víc, pokud oba opravdu budete chtít, je pravděpodobné, že vyřešíte nejen dost problémů, s nimiž jste dosud nemohli hnout, ale není vyloučené, že vás to nakonec bude i bavit. Ovšem počítejte s tím, že to nejspíš budete vy, kdo s návrhem na ­párovou ­terapii přijde.

„Podnět k tomu, aby partneři zkusili párovou terapii, dávají častěji ženy než muži a častěji jsou to právě muži, kteří z nějakého důvodu přijít nechtějí,“ říká psychoterapeut a par­tner­ský poradce Jiří Helus. Stejně jako řada dalších terapeutů považuje partnerskou párovou terapii za ideálnější způsob řešení potíží ve vztazích, než když se přijde poradit jen jeden z páru.

Pokud to ale jinak nejde, lze prý párově částečně pracovat i s jednotlivcem. „Během našeho sezení se snažím nepřítomného partnera stále zvědomovat. Například otázkami: Kdyby tady teď s vámi seděl partner, co by na to řekl? Nebo: Poznal při hádce váš muž, že právě tohle vás zranilo? Schválně se ho na to doma zeptejte…“ vysvětluje psychoterapeut Helus a dodává: „Takovým způsobem se může i nepřímo podařit partnera do terapie zapojit.“

Partnerská párová terapie má oproti té individuální, jen s jedním partnerem, mnoho výhod. Terapeut může získat pravdivější představu o obou partnerech nezkreslenou pohledem a emocemi pouze jednoho z nich. A nejde jen o obsah sdělení. Jak píše Slavoj Titl v knize Psychoanalytická párová terapie: „Komunikují nejen slovy, ale už tím, kdo se kam posadí, kdo začne mluvit, svojí mimikou, reakcemi na sebe – např. jestli jsou schopni jeden druhého poslouchat, nebo jen strnule sedí…“

Schopnost mluvit spolu je totiž pro vztah nesmírně důležitá. Psychoterapeut Jiří Helus dokonce tvrdí, že to, jak spolu s partnerem dokážeme o věcech mluvit, určuje kvalitu našich vztahů. Je to logické. Kdybychom o všem, co se týká našeho života, dovedli s naším protějškem promluvit, vyříkat si to, žádného poradce bychom ani nepotřebovali. „I proto je jednou z velmi důležitých částí partnerské párové terapie, aby sami partneři přišli na to, jak nejvýhodněji spolu ve vztahu komunikovat,“ říká Jiří Helus.

A s jakými tématy nejčastěji lidé ke vztahovému poradci chodí? Terapeuti se shodují, že často přicházejí například kvůli nevěře jednoho z nich. „Tohle téma bývá natolik bolestivé, že o něm sami doma často vůbec nedokážou mluvit,“ potvrzuje psychoterapeut Helus. Pak se podle něj páry objevují v poradnách v jednotlivých složitých obdobích společného života: „Po narození dítěte, které je najednou ve středu veškerého dění, při dlouhodobějším tlaku kvůli hypotéce, v čase, kdy děti přicházejí do puberty a už nás tolik nepotřebují…“ Což by dokonce odpovídalo i obecnému povědomí, že krize přichází po třech, sedmi a sedmnácti letech vztahu.

S partnerskou dvojicí v terapii pracuje buď jeden terapeut, nebo terapeutický pár. „Já pracuji v páru, s kolegyní psychoterapeutkou. Je to výhodnější i z toho důvodu, že jsou síly jakoby ­vyrovnané na obou stranách a žádný z partnerů nemusí mít pocit, že se terapeut přiklání na stranu toho druhého,“ podotýká Jiří Helus.
Výhodu partnerského poradenství v páru vidí i terapeut z Branického sanatoria pro léčbu závislostí, Tomáš Böhm: „Při práci v páru se můžeme vhodně ­doplňovat, a tak posilovat působení na klienty. Nezanedbatelná je i vzájemná kombinace ženského a mužského prin­cipu, emocionálního a racionálního pohledu, to jsou věci, které klienti velmi oceňují, když přijdou oba.“

Partneři v terapii mohou využít i tzv. reflektující tým. Sezení vypadá jako obvykle, pár mluví se svými dvěma terapeuty, zatímco skupina jejich kolegů terapeutů jen mlčky naslouchá. Na konci je pak reflektující tým vyzván, aby vyprávěl, co pochopil a co z výpovědi ­klientů ho zaujalo. Ti zase pro změnu musí mlčet, nereagovat. Tento postup je pro partnery zajímavý třeba proto, že si uvědomí, jak více lidí může o stejné věci přemýšlet ­jinak a rozdílnými způsoby. Dozvědí se také, jak na nezaujaté působí zvenčí.

Ať už je ale počet terapeutů jakýkoli, hlavní je, aby se na terapii klient či klienti cítili dobře. Zvláště muži někdy ­mívají pocit, že je na sezení někdo obviňuje, to ovšem ­rozhodně není cílem terapie. „Já bych byl vůbec opatrný s termínem vina. Mnohem užitečnější je používat slovo odpovědnost – tedy kdo je zodpovědný za to, co se ve vztahu děje,“ říká Jiří Helus. I to je ale podle něj složité určit. I kdyby se například jednalo o partnera agresivního, my jsme si ho přece z nějakého důvodu vybraly, tedy i my ­neseme zodpovědnost za náš vztah.

A co pár na terapii čeká?

„Na začátku se obvykle snažím snížit napětí, legalizuji to, že se klientům nemuselo chtít přijít, že se třeba necítí dobře, ptám se, jestli už mají nějakou zkušenost s terapií,“ vyjmenovává terapeut ­Helus. Důležité je hned v úvodu definovat zakázku. Jak píše Slavoj Titl v knize Psychoanalytická párová terapie, zakázkou obvykle bývá: Pomozte nám zlepšit vztahy. Ale ve velké většině se za ní skrývá něco jiného, například: Chci, aby se manžel/manželka změnila. I proto je dobré být co nejpřesnější, a to i když to zní negativně, někdy ­třeba jako výčitka. „Často pár definuje zakázku ve smyslu, co chybí. Že postrádají pozornost, intimitu, vzájemnou úctu…“ vyjmenovává psychoterapeut Helus a dodává: „S takovým zadáním pracujeme obvykle pět sezení, pak se ptám, co se změnilo, zda je zakázka stále stejná atp. Potom můžeme pokračovat další sezení se stejnou nebo třeba lehce obměněnou.“

Partnerská terapie ale není jen o povídání, používají se různé techniky, které uvolní napětí, například meditace. Odhalí to zároveň, jaké mají partneři povědomí o sobě, o vzájemném vztahu. „Zajímavá je například spirála vztahu, kterou nakreslím na tabuli. Ptám se pak partnerů na to, v jaké části spirály vidí jejich vztah. Muž obvykle vyznačí vztah někde uprostřed a často je pak překvapený, že ho žena vnímá až někde na konci spirály. To asi souvisí se schopností mužů být v páru odolný vůči ženským výkyvům nálad. Mnohé z toho, co jim ženy sdělují, pak vlastně ani neberou příliš vážně. Častokrát říkám, že kdyby muži věděli, jak moc je to ve vztahu špatné, tak by s tím asi něco udělali,“ podotýká psychoterapeut.

Ovšem za daleko důležitější než to, co se děje na tera­piích, považuje Jiří Helus, co se odehrává mimo jednotlivá sezení, tedy doma. „Spolu s kolegyní na sezeních partnerům infiltrujeme ten způsob komunikace, který vztahu pomůže. Tedy v prvé řadě neříkat ‚ty to děláš špatně‘, ale zvolit formulaci ‚když děláš tohle, cítím se špatně‘. Zkrátka je potřeba se naučit i mimo sezení mluvit víc o sobě, o svých pocitech než o jednání toho druhého,“ vysvětluje psychoterapeut. Podle něj také pomůže, když má pár nějakou etapu vztahu, která byla krásná, láskyplná, na niž oba rádi vzpomínají, na které se dá stavět a v rámci terapie je možné si ji připomenout.
Ale je nutné připustit, že někdy může být výsledkem ­terapie i rozchod. „Většina párů přichází včas. Viděl bych tam poměr asi jedna ku pěti, kdy se podaří vztah udržet. Na druhé straně se některým partnerům i velmi uleví, když jsou nakonec schopni se díky terapii domluvit na důstojném rozchodu či rozvodu, aby pak spolu dokázali bez problémů a slušně komunikovat třeba o výchově dětí,“ dodává Jiří Helus.

Jaké jsou zkušenosti těch, kteří už párovou terapii vyzkoušeli? A kde najdete dobrého párového poradce? To vše se dočtete v článku v aktuálním vydání Ženy a život, které je právě v prodeji.