25. ledna 2018
Fígl dvojic, kterým je spolu dobře i po patnácti, dvaceti či třiceti letech, je vlastně úplně jednoduchý. Pořád nacházejí v tom druhém něco, pro co ho obdivují a váží si ho. Jakmile totiž vidíme jen chyby, jde vztah do kopru...

Nemají problém říct: „Měla jsem kliku, že jsem ho potkala.“ Když mluví o jeho chybách a zlozvycích, obalují své poznámky do láskyplného humoru typu: „On za to zkrátka nemůže, myslí totiž jinak.“ Nepropírají při „babincích“ svůj intimní život a nezapojují se do kolektivního nadávání na chlapy. Řeč je o ženách, které ani po letech nepřestaly své muže za něco obdivovat. To slovo „za něco“ je důležité. Jasně, že je partner někdy vytočí či zklame. Ono „něco“ je ale důvodem, proč nad spoustou věcí mávají tolerantně rukou.

Úcta není okázalá

„Největší krizí jsme procházeli, když jsme opravovali domek po babičce,“ popisuje, jak to v praxi může vypadat, čtyřicetiletá Věra. „Byli jsme umoření z toho, jak nám věčně chyběly peníze. Stavba se totiž prodražila víc, než jsme předpokládali. Každý měsíc jsem s naším skromným rozpočtem doslova čarovala. A do toho jsem se starala o dva malé kluky a občas na mne přišla slabá chvilka, že jsem si vybrala špatně. Přiznávám, že jsem záviděla kamarádce, která se provdala za manažera a i na mateřské měla peněz víc než dost. Naštěstí jsem si ale nepřestávala uvědomovat, že je můj muž fantastický táta a pro děti by se rozkrájel. Že se nefláká, opravdu dělá, co může, a že to naše finanční peklo je jen dočasné,“ popisuje Věra. Oprava domu se táhla pět let. Manželé uznali, že hodně zariskovali, když si vzali tak velké sousto. To, že ho nakonec ale nějak „strávili“ a nevzdali se, jejich vztah posílilo. „Manžel mi pak dodatečně řekl, že se cítil hrozně kvůli tomu, jak se s ním mám mizerně. A moc si mě prý vážil za to, jak se i v těch bojových podmínkách věnuju rodině. Zaskočilo mne to. Pořád poslouchám, že když si žena nenastaví ­vysoké nároky hned od začátku, muž si zvykne, že je skromná, a víc se jí na­bídnout nesnaží. Možná to tak je, ale u nás naštěstí ne.“

Embed from Getty Images

Brýle matou

Důvody, pro ­které partnera obdivujeme, se samozřejmě postupem času a s nárůstem našich zkušeností mění. Při zaslepenosti láskou a s rozbouřenými hormony v těle nám připadá na tom druhém báječné úplně všechno. Když muž mlčí jako zařezaný, jeví se nám hloubavý. Najede denně na kole šedesát kilo­metrů? Ach, jak je vytrvalý a skvělý. Že je od rána do večera v práci a ne­mívá čas ani o víkendech? Pracovitost a cílevědomost je přece největší mužská ctnost. Nebo se naopak odmítá účastnit „chrtích dostihů“ v korporátní firmě a otevřel si obchůdek s rybář­skými potřebami? Takový zamilované ženě imponuje pro změnu svojí nezávislostí a odvahou jít do rizika.
Tytéž vlastnosti nás ovšem za pár let rozpalují doběla. Žádná hloubavost, nemluva nemá co říct. Cyklista je jen sobec, který ujíždí před problémy. ­Workoholik nemá trpělivost s dětmi a alibisticky se zašívá v práci. Muž ­s rybářskými potřebami je líný, a i když prodělává, radši si dál hraje na podnikatele, aby se neukázalo, že ho nikde nechtějí. Jde pořád o ty samé muže, nezměnili se, to jen my jsme si časem sundaly z nosu růžové brýle a nasadily si stejně neobjektivní brýle černé.