26. ledna 2018
Vyvolat hádku je tak jednoduché! Na čem ale stojí idylické soužití? Především na tom, jak umíme či neumíme vlídně a s nadhledem řešit i to, co nás na mužích štve.

Vzpomínáte na tu kratičkou vánoční scénku ze seriálu Bylo nás pět? Tatínek v podání Oldřicha Navrátila decentně řečeno poněkud neobratně zabíjí kapra. Maminka, tedy Dagmar Veškrnová, to komentuje slovy: „Ne že bys na to šel Vendelíne špatně, ale…“ Mohla samozřejmě zareagovat úplně jinak. Mohla obrátit oči v sloup a vyjeknout: „Bože, ty seš nemehlo. Ukaž, prosím tě.“ A pak se zvednout a jít demonstrovat, jak se taková ryba klepne „správně“.

Nechtějte mít pořád navrch

Jenže proč by to dělala? Na to, proč si kvůli kaprovi nekazit rodinnou atmosféru, nemusíme studovat psychologii. Stačí ambice mít doma pohodu a pár měsíců zkušeností s partnerským soužitím. I průměrně inteligentní žena rychle pochopí, že někdy je méně slov více. „Snaha být za všech okolností na koni a demonstrovat, kdo je z nás dvou schopnější, vede k jedinému. Ještě větší nespokojenosti. Ženy, které si stěžují, jak jim doma nikdo s ničím nepomůže a všechno visí jen na nich, si to často zavinily samy,“ potvrzuje správnost taktiky maminky z Bylo nás pět psycholožka Jana Markvartová. „Muži jsou v některých věcech z našeho pohledu natvrdlí a v jiných naopak zase až moc učenliví. Jednou, dvakrát jejich snahu pomoct zmrazíte kritikou nebo dokonce posměchem a napříště vám strčí paličku do ruky už automaticky. S tím, že když jste na světě nejchytřejší a nejšikovnější, proč by se namáhali. Zkrátka i ve vztazích platí: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Neboli, když dáváme neustále partnerovi najevo, jak je neschopný, tak neschopný opravdu bude!“

Embed from Getty Images

Mýtus ponížení

„Mě ale hraní na to, že je chlap dobrej, i když není, ponižuje. Dokonce bych si svého partnera ani nevážila, kdyby mi tohle laciné lichocení věřil! My si budeme všechno říkat na rovinu.“ Určitě jste podobná prohlášení už také slyšela, ale musíte vědět, že podobná slova může z úst vypustit jenom žena s minimálními partnerskými zkušenostmi. Ty ostřílenější se jen schovívavě pousmějí a v duchu si řeknou: „no jen počkej, to si řekneme za pár let!“ Psycholožka Jana Markvartová vnímá taktizování ve vztazích kladně. „Naše babičky, nebo spíše prababičky, které byly na svých manželích stoprocentně ekonomicky závislé, si nějaké hodně vyhrocené konflikty nemohly dovolit. Šly tedy na muže jako by nic a prosazovaly si svou oklikou.“ Můžeme to považovat za nedůstojnou manipulaci. Ale také jako hru. Hru, která vztah zpestřuje, dodává mu koření a uchovává v něm jiskření. To, že se v komunikaci k mužům přistupuje „jinak“, než když mluvíme s kamarádkami a ostatními příslušnicemi ženského pohlaví, je totiž přirozené. Veronika Vinterová, majitelka seznamovací agentury Náhoda, která se zaměřuje na spárovávání vysokoškoláků, říká, že jeden z hlavních požadavků ženitbychtivých manažerů a podnikatelů je, aby žena zkrátka byla ženou. Když se ptá, co si pod tím představit, muži zmiňují právě nedominantní chování v diskusích a něžnou manipulaci, na kterou ovšem přistupují zcela dobrovolně. Takovou tu přímočarost za všech okolností „jako chlap s chlapem“ rozhodně ve vztahu nechtějí.