Nelehko je člověku samotnému. Píše se v Bibli. Staré přísloví říká, že ve dvou se to lépe táhne. Další moudrost praví, že problémy jsou poloviční a radosti dvojnásobné, když je člověk sdílí s někým dalším a není na ně sám. Jules Verne napsal: „Největší zkouška lidské statečnosti – když člověk zůstane sám.“ Potvrzuje to i socioložka Vera Lugan: „Jak známo, člověk je tvor společenský a bez kontaktů s ostatními dokážou dlouhodobě žít jenom podivíni. Nakonec dá většina z nás přednost rodině nebo partnerství před samotou.“ Jistě, občas potřebujeme být sami, a tak se zavřeme ve svém pokoji, jdeme na procházku nebo odjedeme na víkend na chatu, ovšem to není stejný druh samoty, jako když žijeme sami.
Krok do neznáma
Většina z nás myslí „samotou“ život bez partnera. Třicetiletá Monika se přiznává, že neumí být sama. „Od svých osmnácti pořád s někým jsem. Nesnesu prázdný byt. Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem nebyla sama déle než několik týdnů. Že bych si řekla: ‚Mám na muže smůlu, tak zkusím být chvíli sama,‘ to u mě nepřichází v úvahu. Ze samoty mám deprese.“ Moničina neschopnost vracet se z práce domů do prázdného bytu ji nutí jít ze vztahu do vztahu. Navazuje i takové, o nichž ví, že nebudou mít dlouhé trvání. „Mám kamarádku, která by nešla do vztahu s mužem, s nímž neplánuje budoucnost. Rozhodně by s ním nezačala bydlet. Párkrát by se s ním sešla a poté, co by zjistila, že je nic nespojuje, by vztah ukončila. Já si myslím, že vztahy nemusí být za každou cenu vážné a s vyhlídkou společné budoucnosti. I vztahy, o kterých víte, že skončí, můžou být hezké. Prostě s dotyčným jste a užíváte si to, dokud to trvá.
