19. dubna 2011
Ráda se procházíte růžovou zahradou za svitu měsíce? Dalibor Demel tvrdí, že muži taky. Někdy. Výjimečně. Skoro vůbec.
1 / 3

Jednou takhle v neděli jsem se vydal na absolutně nejromantičtější procházku, jakou jsem kdy podnikl. V malajsijské džungli. Proti proudu horské řeky, kolem jezírek s vodopády a rozestavěného dřevěného domu, v němž se bílý Malajsijec Shane chystal žít se svou Apin, ženou z kmene Temuan – romanticky jako Adam a Eva, samozřejmě. Blížilo se právě poledne, ale slunce přes koruny obřích stromů problikávalo jako citlivý teplomet. Voda teplá a čistá. Stoupal jsem bos řečištěm a na vodopády šplhal stezkami ve spadaném listí. Když jsem měl chuť, zaplaval jsem si v jezeře, když jsem měl hlad, vyndal jsem z kapsy mango. Mohl bych si chytit rybu, ale zapíchnout jí nůž do břicha by se rovnalo vraždě v ráji. Občas se objevil banánovník se žlutými srpky. Výjevy jako z pohlednic. A v nich já, docela sám, žádné povinnosti, žádné závazky a nekonečně času. Nicméně i tahle pohádková procházka měla účel. Někoho jsem hledal. Postavu z reálného života a pohádek domorodců z vesnice. Měla mít černé vlasy, světlou kůži, neslyšně se pohybovat lesem nebo se objevit v podobě velkého motýla. Žena z národa orang halus, jemných lidí, ochránců džungle. Mohl jsem buď jít na malebnou túru, nebo se prolnout do mýtu a uctivě kráčet na schůzku s elfkou.

Co z toho je zábavnější? Samozřejmě vyhrála romantika a „co kdyby“. Takže jsem stoupal pořád výš nad osmiúhelníkové jezero, v němž se podle domorodců nachází brána do jiného světa, a doufal, že mě sleduje. Podobně jako sledovala a nakonec oslovila Utaha, starého chlápka, který se kvůli své orang halus odstěhoval z vesnice, protože lidské ženy pro něj ztratily půvab. Jezírka se měnila v teplé kamenné vany, občas jsem si do nich lehal, pozoroval koruny stromů a zkoumal, jestli některé listy nepovívají ve svém vlastním rytmu. Mohla by to být ona a dávat znamení. A pak se nad mou hlavou objevil velký černý motýl. No, o tom, co následovalo, tu pomlčím, ale když jsem se vracel po proudu, nebyl jsem sám a měřič romantiky se strhl a vyhořel. Tohle je moje představa totálně růžového dne, a jestli vám tam chybí skutečná teplokrevná přítelkyně, máte pravdu. Předtím i potom se sice párový romantikometr několikrát zastavil na desítce, ale mám obavy, že podruhé už neblafne, pardon. Nicméně každého nebaví šplouchat si nohy v asijských potocích. Naštěstí.

1 / 3