13. dubna 2011
Je to skoro jako boj na život a na smrt. Co je pro koho výhodnější? Toť otázka...
1 / 3

Hana minulý rok touhle dobou přišla do práce celá rozjásaná. Přičítali jsme to její týdenní dovolené v Tatrách, ale bylo to ještě trošku jinak, i když hory svou roli taky sehrály. „Holky, co si člověk sám nezařídí, to zkrátka nemá,“ prohlásila Hana triumfálně a vyprávěla nám, jak na sjezdovce sbalila nového muže: „Viděla jsem ho už v restauraci pod lanovkou, byl tam s přáteli. Všechno se mi na něm líbilo. I šponovky měl slušný, a to už je co říct – ty na chlapech obyčejně vypadají ohavně. Kluci nás nijak zvlášť neregistrovali, tak jsem se rozhodla vzít iniciativu do svých vlastních rukou. Viděla jsem, že jsou tři, z toho logicky vyplývá, že na dvojlanovce je jeden vždycky lichej. Vmísila jsem se ve frontě těsně za ně, kámošku nenápadně poslala do bufetu, a pak už stačilo jen pár obratných manévrů typu ‚Jé, nejste náhodou taky lichej?‘ a bylo.  Za chvíli už jsme seděli na lanovce, klimbali nohama ve vzduchu a povídali si. Když se naše cesty rozešly,  každý jsme si sjeli svou sjezdovku. Já důchodcovskou modrou, on profi černou. Ještě jsme se ten den párkrát potkali, ale že by se ke mně Marián nějak hned měl, to teda ne. Musela jsem ještě použít fintu rozbité vázání. To zabralo. Je technický typ a šroubek, který jsem úmyslně povolila, měl utažený pomocí kapesního nožíku raz dva. Chytl se, pozval mě na večeři, pár dní probíhala oťukávačka, poslední den sex. Sedlo mi to, i když z něj jsem cítila, že na mě není úplně nažhavený. Ale O.K. Má tělo jako Jánošík… A žije tady v Praze, i když je to Slovák. Holky, bylo to vlastně poprvé, co jsem já sbalila chlapa, ne on mě, a není to vůbec špatný pocit,“ zakončila povídání vítězoslavně Hana.

O pár měsíců později
Dnes, po roce vztahu s urostlým slovenským inženýrem, to vidí úplně jinak. „Nějak se nám to rozpadá. A to od základu!“ postěžovala si minulý týden. „A já vím proč. Protože jsem to byla já, kdo tehdy první vyvinul ‚balící‘ iniciativu. On je celou dobu vztahu ten dobývaný, ne já. Moje intuice od začátku věděla, že do mě není blázen, spíš mu lichotil můj zájem. Prostě jsem byla lovcem já, on byl uloven. Je Váha – nechá se lehce lapit a vtáhnout do cizích záměrů. Vnitřně cítím, že mu vedle mě není dobře, jeho typ je pravý opak mě. Otočí se za každou podsaditou světlovlasou růžolící holkou, která projde kolem. Já, opálená, nohatá černovláska neurazím, ale není to to, co ho dostává. Smůla. Asi to rozpustíme a já se zase radši nechám někým sbalit,“ zakončila svůj milostný rok s Jánošíkem pragmaticky Hana.

1 / 3