Když se teď podívám kolem, jen malý kousek od psacího stolu, kde sedím, je dětská postýlka, ve které usíná pětiměsíční holčička. Je sladká. Stále dokola poslouchá melodii, jíž vyluzuje už postarší, trochu vypelichaný medvídek. Snaží se přemoci padající oční víčka, ručičkama šátrá před sebe a pomalinku začíná pravidelně odfukovat. Miminka jsou skoro nebeská stvoření. Alespoň když jsou takhle mrňavá. Tři starší synové už totiž dokážou udělat pořádný rachot.
Pokaždé, když zalezou do postýlek, postupně volají – tu že mají žízeň, jindy chtějí zase čurat, pak se nutně potřebují ujistit, že budou moct jít zítra do školky, nebo mají hlad, chtějí přečíst ještě jednu pohádku... Nejstaršímu Matyášovi je bezmála šest let, dvojčatům Vojtěchovi a Kryštofovi budou v červnu tři roky. Kdyby mi někdo před jedenácti lety vyprávěl, jaký život budu žít dnes, nevěřila bych mu ani slovo.
Od drog za mříže
Vlastně ani nevím, proč jsem s drogami začala. Možná jsem jen chtěla být už dospělá. Možná jsem si jen potřebovala vynahradit lásku, kterou mi máma s tátou nedávali. Ano, zahrnovali mě dárky, ale chyběla mi jejich náruč. Povídání si s nimi. Ve svých třinácti letech jsem se chytla party ze školy a poprvé vyzkoušela kromě alkoholu a obyčejných cigaret také marihuanu. Chodili jsme za školu, potulovali se ulicemi města, vypouštěli autům pneumatiky. Doma jsem vlastně jen spala. Ani jsem nezaznamenala, že je máma nemocná. Až ji najednou sanitka odvezla do nemocnice, kde po necelém měsíci zemřela.
Prý na celkové selhání organismu. S tátou žili už nějaký čas odděleně. On měl jinou, mladší partnerku, ona se nechtěla rozvést. Smrt to tedy vyřešila za ně. Bylo mi patnáct. V celém domě jsme zůstali jen já, babička a její tři psi. Babička tátu nenáviděla, protože její dceru opustil, a tak mi bylo víc než jasné, že jeho plán nastěhovat se zpátky a starat se o mě, není proveditelný. Proto jsem mu řekla, že jeho pomoc nepotřebuju, že všechno zvládnu, ať nemá strach. Nezvládla jsem to. Najednou bylo všude kolem strašně prázdno a mně nechyběla jenom máma, ale i táta. Tolik nocí jsem probrečela! Nikdy jsem mu to neřekla, styděla jsem se dát před ním najevo i sebemenší náznak smutku nebo depresí.
Tak moc jsem toužila po jeho náruči, ale nedokázala mu to přiznat... A tak jsem se vrátila mezi „staré známé“. Jenže jsme byli starší a chtěli jsme být ještě dospělejší. Podařilo se nám sehnat heroin. Začátek konce. Závislost jde vypěstovat tak lehce. A pokud jste neprožili, jaké je to být na drogách, nedokážete si představit, co se s vámi děje. Protože jsme neměli kde brát peníze, ohrožovali jsme v autobusech cestující injekční stříkačkou naplněnou sice jen džusem, který jsme ale vydávali za krev infikovanou virem HIV. V osmnácti jsem byla odsouzena na pět let vězení podmíněně.
