Pořád někde něco datluju. Twitter, Facebook, Skype, mobil, e-mail. Vybírám panáčky z emotikon, posílám kybernetické polibky, kybernetická objetí. Připadalo mi to naprosto normální. Dělají to ostatně skoro všichni. Víc jsem o tom začal přemýšlet teprve nedávno, na setu nového filmu Hlavně nezávazně. Tam říkám během jisté scény Natalii Portman: „Jestli ti chybím... tak mi nepiš esemesky ani e-maily... Nepiš mi nic na zeď... Jestli ti opravdu chybím, přijeď za mnou...“
Telefonování minulostí?
Začal jsem přemýšlet o těch miliardách zakódovaných intimních zpráv, které neustále lítají sem a tam mezi všemožnými satelity a servery. Textovky, e-maily, zprávy na všech možných sociálních sítích. Napadlo mě, že jsme tolik v kontaktu se všemi, že nám možná hrozí nebezpečí, že ztratíme kontakt. Paradox...
Když jsem byl mladíček a líbila se mi nějaká dívka nebo žena, snažil jsem se získat její telefon a vnutit jí můj. Jako když při rybaření hodíte udičku. Když rybka zasekla a já to číslo měl nebo dal, nezbývalo, než čekat, co bude. Nádherné napětí... Když to sedlo, ona tajně čekala, až jí zazvoní telefon a já budu na druhém konci. Nebo naopak. Bušení srdce při každém zazvonění. Je to ona? Haló... Pak konverzace, která trvala dvě hodiny, které se zdály být v čerstvé radostné euforii rodícího se milostného dobrodružství dvěma minutami. Domluvili jsme si schůzku...
A teď? Taky si vyměníme čísla. Napětí je stejné. Nečekáme na zvonění, ale na pípnutí, cinknutí nebo prostě zvuk vaší esemesky. Už si nevoláme. Raději píšeme textovky. Že bychom měli strach z trapného ticha na druhém konci? Nebo ze zakoktání se? Je to tak pohodlné – v klidu si sednete, fyzicky odpojeni od objektu vašeho zájmu. Máte čas vymyslet, co napíšete, aby vše dobře dopadlo. Nakonec, po několikerém přemazání textu, z vás na displej vypadne Bylo moc MILÉ tě potkat ;-). Obě strany stokrát analyzují každé slovo. MILÉ. Co tím myslel(a)? A proč je to napsané velkými písmeny? A nedal(a) tam jen obyč smajlíka, ale toho, který spiklenecky mrká... Druhá strana má čas a klid uvážlivě odpovědět. Desetkrát smaže odpověď, než je konečně spokojená s výsledkem hry – chce, aby bylo vidět, že jí na tom záleží, ale zase ne až tak moc... Když vše jde OK, domluví se časem i schůzka...
Digitální věk dal vzniknout nové formě romantiky. Může se zdát méně intimní za tím vším technickým haraburdím, ale na druhé straně: člověk schovaný za přístroj se možná odváží se víc se uvolnit. Aspoň v začátku romance. Musím přiznat, že některé lechtivé zprávy, které jsem posílal, bych ženě do očí v tak raném stadiu vztahu říct nedokázal. Líp se psaly. A fungovalo to skvěle. To, co mi odepsala, mě často hodně zvedlo sexuální energii...
Pak, když jsme se potkali, jsme jen plynule navázali na kyberkonverzaci. Prvotní ledy ostychu byly prolomeny během textování a nemuselo se pak ve 3D realitě všedního dne tolik chodit kolem horké kaše. Na esemeskách mě baví ještě jedna věc. Jste někde na jednání, máte mobil v režimu „tichý“ a textujete si se svojí současnou láskou. Nikdo netuší, jak žhavé zprávy právě lítají ve vašem soukromém vesmíru. Ne, romantika v digitální éře nezmizela, jen ji možná častěji zanedbáváme. Ovšem právě díky tomu starobylé formy komunikace získávají nebývalou sílu. Představte si, že od někoho dostanete poštou ručně psaný milostný dopis – stalo se mi to a měl jsem nádherný pocit něčeho intimního, hřejivého a krásného. Voněl po jejím parfému...
