11. března 2011
Nervovat se, když něco zrovna nevyjde, jak jsme si naplánovali? A není třeba lepší v klidu přijmout moudré přísloví „Člověk míní, bůh mění“?
1 / 2

Rychlá doba přeje diářům a pěkně nalajnovaným plánům – v sedm ráno zavolat a objednat se k homeopatovi, jindy to nebere. Pak vypravit Johanku do školky, nezapomenout jí přibalit masku Medvídka Pú, mají maškarní bál. V devět pracovní porada. V deset přijde fotograf X do redakce ukázat svoje fotky, kolik si na něj dáme, no tak dvacet minut, takže na půl jedenáctou už můžu být naproti v ateliéru návrhářky Y. V půl jedné oběd s klienty, atd. až do večera. „Jo jo, furt je něco…,“ jak s oblibou říkávala moje babička.

Je pravda, že někteří lidé mají od přírody k plánování a diářování větší sklony, jiní zas spíš věci přizpůsobují momentální situaci. Těžko posoudit, jaká strategie je výhodnější, ale možná už jste si párkrát všimla, že ne všechny plány dojdou naplnění a že východní přístup „plynutí s proudem“, který je naší západní civilizaci trošku vzdálený, má něco do sebe.

První přístup (podle skutečné události): „Trvám na svém plánu zuby nehty!“

Martina pracovala jako PR manažerka americké prestižní módní značky. Měla za úkol zorganizovat třem novinářkám několikadenní pobyt v New Yorku, zlatým hřebem celé akce měla být módní přehlídka a rozhovor s proslulým módním návrhářem značky. Vše bylo naplánováno do puntíku. Leč první zádrhel nastal už na letišti – jedna z novinářek opomněla přibalit pas. Martina měla ve svém „pünktlich“ plánu, že poletí „tři od tisku“, což rozhodně nehodlala nijak měnit, takže pěkně poslala dotyčnou domů – pro pas. Kvůli dopravní zácpě se však zapomnětlivka bydlící na druhém konci Prahy dokodrcala na letiště až za dvě hodiny, letadlo už bylo samozřejmě fuč. Další volná místa se našla až na let druhý den večer. Rozešly se domů a odcestovaly další den. Zmeškaly přehlídku, mezi novinářkami vznikla nevraživost – ty dvě spořádané, co pas měly, proti té nepořádnici, která ho zapomněla.

„Hlavně že jsme už v New Yorku,“ utěšovala se mírně nervózní Martina, když letadlo přistálo. V duchu plánovala: „Teď je odvezu do hotelu, čtyři hodiny se prospíme a pak si vezmu své nové šaty od Valentina, stříbrné lodičky a vuittonku s krátkými zlatými uchy a půjdeme na společnou slavnostní večeři, kde budou všichni vrchní představitelé značky a místní módní smetánka.“

Leč skupinka zažila další „podpásovku“ – po hodinovém zírání na pás se zavazadly ženy pochopily, že tady jim asi pšenka nepokvete –, pobíhaly od čerta k ďáblu po newyorském letišti a zjistilo se jen, že kufry prostě nejsou. Martina však měla svůj „Valentino plán“: „Kufry se musí najít, děj se co děj,“ rozhodla se. „Počkáme!“

Čekaly, opět pobíhaly po rozličných reklamačních odděleních a za další dvě hodiny se k smrti unavená a navíc běsná čtveřice dozvěděla, že jejich kufry omylem odfrčely s Air Kuwait kamsi na jih za sluncem. „Tehdy už mi mělo dojít, že musím ze svého plánu slevit, nechat novinářky vyspat, vynechat party a sama se uklidnit,“ vzpomíná Martina na „americký horor“. Ale já místo toho tvrdošíjně trvala na svém rigidním plánu.

1 / 2