Pověst o tom, že muži nepláčou, jste už nejspíš slyšela. Osobně si myslím, že tahle báchorka má dva účely:
1. Přesvědčit VÁS, že máte vedle sebe citové skalisko, které i ve chvíli, kdy vlak proměnil v sekanou vašeho psa, zachová klid. S vkusně stisknutými rty prozrazujícími zvládnuté emoce pohřbí Azora hned u trati a pak vás celou roztřesenou odveze na smuteční večeři.
2. Přesvědčit NÁS, že slané projevy citů jsou pro opravdového muže nechutnou potupou a důvodem k pochybnostem o jeho hladině testosteronu. Předpokládám, že podobné hlášky berete s rezervou. A že vám nerozstřelím žádnou životně důležitou iluzi, když prohlásím, že tvrdý muž, který nepláče, je stejně skutečný jako drak plivající oheň nebo férový politik. Ano, máte co dělat s mytickou postavou.
Ujišťuju vás, že pod holou a nepochybně slušně vytvrzenou lebkou Bruce Willise to vře podobně jako pod natáčkami vysloužilé šansoniérky. Jenže když mu před lety spadla plyšová žirafa do Niagarských vodopádů a malý Bruce se pokusil uronit slzu, dostal od otce facku za plýtvání hračkami a poučení, že „bulí jenom holky“. Vše ale na starého Willise hodit nemůžu. S omezováním našich vzlyků začaly příroda a civilizace. V dobách kyje a pazourku se totiž pláč obránců tlupy ukázal jako neúčinný obranný prostředek – na rozdíl od válečného řevu a prvních nadávek. Plačící muž se rovnal brzké mrtvole. Zatímco ženy mohly v koutě jeskyně v klidu vzlykat, muži museli po generace předstírat, že se těší vynikající kondici, mají skvělou (případně hrozivou) náladu a útočníka v klidu zmasakrují na kaši. Přestože vědci se shodují, že člověk je jediný tvor, který pláče (krokodýli, sloni a želvy se jen tak tváří), v poměru ženských a mužských slz mají chaos. Jedni tvrdí, že muži brečí asi čtyřikrát méně než ženy, jiní namítají, že ženy pláčou jen o trochu víc, ale z jiných důvodů. Tajemné příčiny ženského pláče budu dál fascinovaně zkoumat, ale můžu vám prozradit, kdy to chodívá na nás. Sám jsem už pár kapesníků prosolil a bílá mapa se mi zjevila i na rameni – mám kamarády, kteří si v mé přítomnosti slušně otevřeli stavidla.
„A já ji tak miloval!“
Tušíte správně – můj ublížený, šokovaný přítel dostal výstavní, několika nevěrami přeleštěné kopačky. „Tohle všechno jsem dělal pro Marcelu,“ rozhodil rukou po depresivní garsonce, vybavené hlavně papírovými krabicemi a lahvemi od piva. „Vždyť já tu s ní chtěl žít!“ Tíha osudu ho na chvíli srazila na bobek. Bohužel. Protože jak se rukou opřel o zem, nedokázal skrýt informaci, že „ten koberec jsme ještě vybírali spolu“. Dal si dlaně před obličej, což mě mělo varovat, protože tvář kolem napětím vybělených kloubů podezřele zrudla.
