Jmenuji se Johana a přežila jsem vlastní smrt. Tak nějak by klidně mohl začínat můj příběh. Před dvěma roky by začínal malinko jinak: Jmenuji se Johana a neustále trpím příšernými migrénami... Možná migrénu znáte a občas vás potrápí – hlava vám třeští, je vám na zvracení, chce se vám jen ležet za zataženými roletami, všechno v té chvíli působí rušivě – puštěné rádio, hluk z ulice, světlo. Ale za pár hodin, někdy za den dva, vše přejde a vám je zase fajn. U mě tenhle stav příšerné bolesti trval neustále. Přes rok. Ve dne i v noci. Žádné prášky proti bolesti nezabíraly a jíst po kilech jsem je rozhodně nechtěla. Člověk má však jednu obdivuhodnou vlastnost – prý stejnou jako psi – zvykne si na všechno. I já si musela zvyknout.
Prostě jsem se s bolestí sžila. Ale stejně – když byly její poryvy nejsilnější, úplně jsem odpadla a zavřela se v zatemněném pokoji. Nemohla jsem dlouho udržet pozornost u jedné věci. Dokoukat film nebo si číst se mi nedařilo déle než deset minut. Stejně tak náročné bylo si jen tak povídat s přáteli či vařit. Lékaři jen krčili rameny. Diagnóza byla podle nich jasná – silná migréna. Bohužel se stále neví, jak ji léčit. Silnější prášky než ty, které jsem již brala, nebyly... Tenkrát mi bylo dvaatřicet a s Patrikem jsem žila už pět let. Byl naprosto úžasný, tolerantní a snažil se mi pomáhat. Jenže na bolest a na smrt je člověk stejně sám.
Splněné přání
I přes to všechno jsme oba velmi toužili po miminku. Měla jsem za sebou už dva samovolné potraty, takže když jsem otěhotněla potřetí, měla jsem pochopitelně strach. První tři měsíce jsem s napětím očekávala, jestli bude vše v pořádku, a ani zbytek času do porodu jsem nestrávila výhradně ve stavu těhotenské euforie. Pořád jsem si říkala, že se může stát cokoli a kdykoli a dokud se dítě nenarodí, nemám vyhráno. Vše ale dopadlo výborně, těhotenství proběhlo bez větších dramat, tedy kromě úporných bolestí hlavy...
Tomík se narodil den před Vánoci, tři dny před termínem. Ani během porodu jsem si neodpočinula. Bolest hlavy dokonce přehlušila bolesti porodní, a která z vás už někdy rodila, ví, že ty nejsou zrovna procházka růžovým sadem. Hlava mi hořela, ale radost z chlapečka byla veliká. Šestinedělí probíhalo stejně jako všude jinde – kolotoč kojení, přebalování, chování a spinkání se točil od rána do večera. Musela jsem to vydržet i s bolavou hlavou. Po devíti týdnech jsem ale zkolabovala. Jeli jsme s Patrikem na pohotovost, ze které mě poslali do nemocnice na neurologii. Tam si mě nechali a během noci provedli potřebná vyšetření hlavy. Patrik jel domů, za naším synem...
Ráno za mnou přišli dva lékaři. Oznámili mi, že mám na mozku velký nádor, který mi v hlavě rostl přibližně pět let. Pamatuji si, že jsem seděla jako opařená. Pak jsem se jako ve snu ptala: „Co se mnou teď bude?“ Řekli mi, že jedinou možností je okamžitá operace a že mi vysvětlí všechny detaily. Do hodiny přijel Patrik a moje maminka, Tomíka hlídala druhá babička. Když jim lékař sdělil mou diagnózu, máma propadla panice a pořád dokola se ptala, jestli umřu. Patrik byl v šoku. Musel odejít z pokoje a po šesti letech bez tabáku si dal cigaretu.
