Všechny jsem odmítla. Nechtěla jsem jít ve šlépějích tolika žen minulých generací, které byly ochotné vzít za vděk skoro každým, jenom aby nezůstaly na ocet a nestaly se z nich modré punčochy. Naposledy jsem odmítla Oskara. Toho před dvěma lety. Den po mých narozeninách mě postavil před zásadní rozhodnutí: buď svatba a děti, anebo nic. Vlastně mi nedal na výběr. Tohle totiž není výběr, to je citové vydírání.
Vůbec nečekal, že bych mohla odpovědět: „Tak tedy dobře, nic.“ Vždyť byl tak báječná partie. Zdědil po babičce byt na Smíchově a vlastní velký venkovský dům poblíž Řevnic. Pro Oskara a moji tetu dostatečně pádný důvod, abych zvolila svatbu a děti. Já žádný byt nezdědila, a pokud se nevynoří bohatý strýček z Ameriky, mé vyhlídky jsou nulové. Co ale s bytem na Smíchově, když nežijete s partnerem, ale s vyděračem? Příště by mohl vyrukovat s dalším požadavkem. Buď přistoupím na veškerá jeho pravidla, nebo se musím poohlédnout po jiném. Rozhodla jsem se pro druhou možnost.
Všechno ani smrt nebere
Rozhodně nebudu jako prababička, které oznámili, za koho se provdá, a ona se za něj provdala. Je jiná doba. Nenechám si poroučet. Všechno ani smrt nebere. Nevadí mi žít chvíli sama a nebojím se, že zůstanu na ocet. O muže jsem nikdy nouzi neměla. Jiří, se kterým jsem chodila před Oskarem, tvrdil, že mám kouzlo osobnosti. Není proč se strachovat. Na vysoké do mě byli platonicky zamilovaní kluci z celé party a že jich bylo docela dost.
Dlouho jsem je neviděla, ale pořád ještě můžu osvěžit staré vzpomínky. A Jiří byl vlastně moc fajn. Zavolám mu a půjdeme na kafe. S Michalem bych zase mohla vyrazit večer do klubu, ten skvěle tancoval a byla s ním legrace. Na vážný vztah byl sice trochu lehkomyslný, ale to se mohlo změnit. Málem bych zapomněla na Marka. Ten mě chtěl nosit na rukou. Ano, přesně tohle udělám, plánovala jsem. Sejdu se se starými známými a budu si užívat svobody... Hodila jsem do kufru posledních pár věcí, zavřela víko a s pocitem nečekané úlevy dala Oskarovi a jeho báječnému bytu po babičce sbohem.
